Náhrada nákladů na výživu pozůstalých dle § 199 zákoníku práce je pracovním nárokem ve smyslu § 31 odst.2 písm.i/ a odst.3 zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud jde o nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, které vznikly před prohlášením konkursu, mají charakter výživného, k němuž byl zemřelý ze zákona povinen (srovnej zejména § 85 a § 91 zákona č.94/1963 Sb., o rodině), a proto je třeba je považovat za pohledávky první třídy ve smyslu § 32 odst.4 věta první zákona o konkursu a vyrovnání takové nároky lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Pokud jde o nároky na náhradu nákladů na výživu po zůstalých, které vznikly po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen, lze takové nároky uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení ve smyslu § 31 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání.

4 Cmo 72/2005-286 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Tůmové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D., a JUDr. Ivana Koblihy ve věci žalobců a) D.B., bytem H. K., b) Z. B., a c) T. B., obou bytem tamtéž, všichni zastoupeni JUDr. M.M., advokátem, sídlem M.S., proti žalovanému Ing. D. J., správci konkursní podstaty úpadce M., a.s., sídlem H. K., zastoupenému JUDr. M.V., advokátem, sídlem H. K., o určení pravosti pohledávek žalobce a) ve výši 7,689.912,- Kč, žalobce b) ve výši 3,407.532,- Kč a žalobce c) ve výši 3,407.532,- Kč, o odvolání žalobců a) až c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 40 Cm 52/2003-239 ze dne 7. července 2004, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 40 Cm 52/2003-239 ze dne 7. července 2004 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 40 Cm 52/2003-239 ze dne 7.7.2004 zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky na výživu pozůstalých D. B. (dále též odvolatelka a/) ve výši 7,689.912,- Kč, Z. B. (dále též odvolatel b/) ve výši 3,407.532,- Kč a T. B. (dále též odvolatel c) ve výši 3,407.532,- Kč (bod I. výroku) a Ing. D. J., správci konkursní podstaty úpadce M., a.s. (dále jen žalovaný), nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že se odvolatelé domáhali vůči žalovanému určení pravosti svých pohledávek vyplývajících z § 199 zákoníku práce (dále jen ZP) s tím, že při pracovní cestě zaměstnance úpadce M., a.s. (dále též úpadce), Z. B. (dále též zemřelý), došlo při zkušebním letu vrtulníku k jeho smrtelnému úrazu. Žalovaný při přezkumném jednání přihlášené pohledávky odvolatelů popřel, když nebyl schopen posoudit, zda šlo o pracovní úraz, ani výši uplatněných nároků. Soud I. stupně zjistil, že určovací žaloba byla podána včas. Z oddacího listu a z úmrtního listu dále zjistil aktivní legitimaci odvolatelů, a to, že Z. B. zemřel dne 5.5.1994. Ze zápisu z jednání představenstev firem M., a.s., E. Č., a.s., T. S. - Čechy, a.s., F. Čechy, a.s., a SEZ K. - ČR, a.s., ze dne 4. 5.1994 zjistil, že představenstvo úpadce odsouhlasilo nákup vrtulníku ROBINSON za cenu 5 mil.Kč a že pověřilo zemřelého k jeho praktickému vyzkoušení dne 5.5.1994 v Mladé Boleslavi s ohledem na možnosti použití infrakamery pro analýzu ztrát v síni VN. Z obchodního rejstříku bylo zjištěno, že zemřelý byl mj. předsedou představenstva úpadce. Z pracovních smluv bylo dále zjištěno,že zemřelý byl mj. zaměstnancem úpadce na pozici obchodního manažera. Z cestovního příkazu ze dne 4. 5.1994 vyplynulo, že zemřelý byl dne 5.5.1994 vyslán na pracovní cestu do Mladé Boleslavi s počátkem cesty v 9:00 hod. za účelem prezentace. Ze spisu Policie ČR zn. ČVS: OW-494/94, ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, z výslechu místopředsedy představenstva úpadce ing. T. K., z výslechu sekretářky zemřelého P. Š. a z výslechu jednatele firmy TB - H., s.r.o., J. T., soud I. stupně zjistil okolnosti týkající se průběhu pracovní cesty zemřelého a zejména vlastního letu a havárie vrtulníku, při níž došlo ke smrti pilota a Z. B.. Na základě těchto důkazů dospěl soud I. stupně ke skutkovým zjištěním, že zemřelý nebyl úpadcem vyslán na pracovní cestu. Pozastavil se nad tím, že se jedny z nejdůležitějších důkazů nedochovaly v originále (šlo o pracovní příkaz ze dne 4.5.1994 a o zápis z jednání představenstev ze dne 4.5.1994), když tyto listiny ještě v roce 2001 existovaly v originále. Vyjádřil názor, že si odvolatelka a) jež byla po smrti Z. B. zvolena předsedkyní představenstva úpadce, mohla originály těchto listin zajistit a že místopředseda představenstva úpadce ing. T. K. postupoval nelogicky, když originály listin nechal skartovat poté, co je nechal ověřit notářkou. Soud I. stupně se dále pozastavil na tím, že u okresního soudu nevyšlo najevo, že na letišti bylo přítomno více lidí z firem zemřelého, kteří měli možnost letět s vrtulníkem, z čehož dovodil, že obchodní cesta zemřelého nebyla obchodním jednáním. Toto zjištění opřel o protokol Policie České republiky, z něhož vyplývá, že v době havárie létal i vrtulník firmy HELI S., s.r.o., jež jako jediná s nimi mohla obchodovat. Jednatel této firmy pan H. při svém výslechu před Okresním soudem v Hradci Králové potvrdil, že s ním nikdo o koupi vrtulníku nejednal. Vlastník vrtulníku svědek T. z firmy TB - H., s.r.o., měl vrtulník pro své obchodní aktivity a nikoliv na prodej. Na jedné straně odvolatelka a) i ing. T. K. shodně tvrdili, že byla projednána koupě vrtulníku a že za tím účelem byl sepsán zápis z jednání představenstev a byl vyhotoven příkaz ke služební cestě, což se dříve nedělo, a na druhé straně ostatní účastníci přítomní na letišti nedostali žádné cestovní příkazy. Z výpovědi ing. T. K. vyplynulo, že zemřelý jednal impulsivně až mocensky, prosazoval své zájmy bez ohledu na výši svého podílu ve firmě a byl jejím motorem. Z těchto souvislostí soud I. stupně dovodil, že účelem cesty byl „výlet na letiště“ s cílem prolétnout se, když neuvěřil tomu, že by listiny k pracovní cestě byly vyhotoveny před úmrtím Z. B. Pokud šlo o obsahově shodné pracovní smlouvy zemřelého ve firmách, u nichž vykonával funkci předsedy představenstva, konstatoval, že v nich uvedený druh práce (obchodní manažer) s místem výkonu práce v Hradci Králové není uveden určitě a že není zřejmé, zda náplní pracovního poměru nebyl i výkon činnosti statutárního orgánu. Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu § 29 odst.1 písm.a) ZP a tedy pracovněprávním vztahem, ale řídí se stanovami, popř. společenskou smlouvou nebo § 66 odst.2 obchodního zákoníku (dále jen OBCHZ), neboť jde o vztah obchodněprávní. Soud I. stupně citoval ustanovení § 38, § 190 a § 197 ZP a zopakoval, že se v souzené věci nejednalo o pracovní cestu zemřelého a že z provedených důkazů není „jednoznačné, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován“. Proto odvolatelé „nemohou uplatňovat pohledávku v konkursním řízení úpadce a jejich pohledávka nemůže být zjištěna“. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst.1 občanského soudního řádu (dále též OSŘ) s tím,že se žalovaný vzdal jejich náhrady. Proti tomuto rozsudku se odvolatelé včas odvolali a požadovali, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že zemřelý utrpěl smrtelný pracovní úraz. Soudu I. stupně vytýkali, že z odůvodnění napadeného rozsudku není patrné, na základě kterých skutečností dospěl k závěru „o podnikovém výletu” na letišti v Mladé Boleslavi. Dle jejich názoru nemohly být výpovědi svědků po deseti letech od havárie podávány jednotně, ohradili se proti délce trvání soudního řízení a připomněli, že Okresní soud v Hradci Králové dospěl v řízení vedeném pod sp.zn. 10 C 53/97 na základě prakticky stejného dokazování k opačnému závěru, totiž že šlo o pracovní cestu. Soudu I. stupně vytýkali nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů, z nichž si soud vybíral jen určité detaily, a že zásadně zpochybňuje úřední činnost notářů. Připomněli, že pracovní cestu zemřelého nikdo nezpochybňoval, že odvolatelce a) bylo poskytnuto jednorázové odškodnění a že spor před okresním soudem byl zahájen jen z popudu pojišťovny pro potřebu verifikace náhrad dle § 199 ZP. Nesouhlasili s tím, že soud I. stupně nepřípustně směšoval obchodněprávní rovinu s pracovněprávní rovinou a že v souzené věci šlo o pracovní (a nikoliv obchodní) cestu. Podle jejich názoru je rozhodné jen to, že zemřelý byl vyslán úpadcem na pracovní cestu, jejíž součástí bylo i vyzkoušení vrtulníku. Předmětem dokazování tak mělo být jedině jednání zemřelého ve vztahu k úpadci jako jeho zaměstnavateli a nikoliv jednání zemřelého jako člena statutárního orgánu úpadce navenek vůči případným budoucím obchodním partnerům. Chce-li si někdo koupit auto, je běžná jeho projížďka s ním před koupí a nejinak tomu bylo i v případě koupě vrtulníku. Soudu I. stupně vytýkali, že žalovaného prakticky vyzval, zda navrhuje vedlejší účast České Kooperativy, družstevní pojišťovny, a.s., že provedl ze své iniciativy i důkazy (např. výslech svědka T.), jež účastníci neoznačili, a že úkony zamřelého nezkoumal z hlediska § 37 odst.2 a 3 nařízení vlády č.223/1988 Sb. Nesouhlasili s tím, že soud I. stupně zpochybnil platnost pracovní smlouvy zemřelého a když je nepoučil o tom, že věc hodlá právně jinak posoudit. Právní závěr soudu I. stupně o tom, že pracovní smlouva zemřelého je neplatná byl pro odvolatele překvapivý. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Pokud jde o skutkový stav, odvolací soud - na rozdíl od soudu I. stupně - ze spisu naopak zjistil, že Z. B. byl dne 5.5.1994 na pracovní cestě (jako manažer), k níž byl vyslán úpadcem (místopředsedou představenstva Ing. T.K.) a na níž utrpěl smrtelný pracovní úraz (při předváděcím letu vrtulníku, o nějž měl úpadce zájem). Tento závěr vyplývá především z listinných důkazů (založených ve spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp.zn. 10 C 53/97 na č.l. 218, 214, 215, 216 a 220), a to z pracovní smlouvy ze dne 1.2.1992, z cestovního příkazu ze dne 4.5.1994, ze zápisu z jednání představenstva úpadce ze dne 4.5.1994, z popisu pracovní činnosti Z. B. v období od 1.1. do 5.5.1994, z dopisu úpadce České Kooperativě, družstevní pojišťovně, a.s., ze dne 7.8.1995 a ze závěrečné zprávy o odborném šetření letecké nehody ze dne 15.7.1994, včetně příloh (č.l.110 až 176), a je podepřen též výpovědí Ing. T. K., místopředsedy představenstva úpadce. Skutečnosti vyplývající ze shora uvedených listinných důkazů ničím důvodně nezpochybnila svědkyně P. Š. (sekretářka zemřelého) a ani svědkové J. T. (jednatel firmy TB - H., s.r.o.) a V. H. (manažer firmy HELI S., s.r.o.), již k nim nemohli cokoli dalšího uvést. Odvolací soud nesdílí pochybnosti soudu I. stupně ohledně pravosti a věrohodnosti provedených listinných důkazů zejména, pokud nebyly v přímém rozporu s výpověďmi svědků, přičemž jiné důkazy, z nichž by plynul opak, nebyly označeny a ani provedeny. Soud I. stupně proto pochybil, když při řešení otázky, zda smrtelný úraz, který utrpěl Z. B., byl v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů,neposoudil tuto souvislost z hlediska místního, časového a věcného, tedy, zda taková souvislost byla dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro Z. B. jako zaměstnance vyplývaly z jeho pracovního poměru. Jinými slovy, soud I. stupně provedené důkazy nesprávně hodnotil jednotlivě a všechny pak v jejich vzájemné souvislosti ve smyslu § 132 OSŘ, v důsledku čehož dospěl k jiným skutkovým zjištěním. Pokud jde o právní posouzení věci, je třeba na ni mj. aplikovat ustanovení ZP ve znění účinném ke dni 5.5.1994. Ze shora zjištěného skutkového stavu vyplývá, že Z. B. konal pracovní cestu ve smyslu § 38 odst.1 ZP, ve znění účinném do 31.5.1994, na níž plnil pracovní úkoly a vykonával další činnosti v přímé souvislosti s nimi ve smyslu § 37 nařízení vlády č.223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník práce, a při níž došlo k jeho smrtelnému pracovnímu úrazu ve smyslu § 190 odst.1 ZP, ve znění účinném do 31.5.1994. Pokud jde o pohledávky odvolatelů, je třeba je posoudit dle § 199 odst.1 až 3 ZP, ve znění účinném do 31.5.1994, dle něhož přísluší náhrada nákladů na výživu pozůstalých pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 odst.2, a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zemřelému podle § 195 odst.5. Náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. K tomu odvolací soud připomíná, že náhrada nákladů na výživu pozůstalých dle § 199 ZP je pracovním nárokem ve smyslu § 31 odst.2 písm.i) a odst.3 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV). Pokud jde o nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, které vznikly před prohlášením konkursu, je odvolací soud přesvědčen o tom, že mají charakter výživného, k němuž by byl zemřelý ze zákona povinen (srovnej zejména § 85 a § 91 zákona č.94/1963 Sb., o rodině), a proto je třeba je považovat za pohledávky první třídy ve smyslu § 32 odst.4 věty první ZKV; takové nároky lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Pokud jde o nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, které vznikly po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen, je zřejmé, že takové nároky lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení ve smyslu § 31 odst.1 ZKV. Pokud jde o určení výše jednotlivých pohledávek odvolatelů, je ze spisu zřejmé, že se jí soud I. stupně doposud nezabýval a nezaujal k ní - vzhledem k odlišným skutkovým zjištěním - žádné závěry, jež by bylo lze přezkoumat. Zásada dvouinstančnosti občanského soudního řízení přitom vylučuje, aby prvotní vyčíslení jednotlivých pohledávek prováděl odvolací soud. Tuto povinnost musí splnit soud I. stupně, přitom se bude řídit stávající judikaturou (tj. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1815/2003 ze dne 5.2.2004, sp.zn. 21 Cdo 773/2002 ze dne 22.10.2002 nebo sp.zn. 21 Cdo 239/2000 ze dne 6.9.2000). Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek nelze ani potvrdit, ani změnit, proto jej podle § 221 odst.1 a 2 OSŘ ve znění účinném do 31.3.2005 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení se soud I. stupně bude především zabývat oprávněností výše nároků odvolatelů. Právní názor odvolacího soudu je pro soud I. stupně závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení před odvolacím soudem. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 27. dubna 2006 JUDr. Marta T ů m o v á v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: