Při rozhodování podle § 152 odst.1 písm.b) tr.ř. o povinnosti odsouzeného nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, nelze uložit odsouzenému i povinnost uhradit daň z přidané hodnoty, která obhájci jako plátci této daně spolu s odměnou a hotovými výdaji byla přiznána a kterou byl povinen státu odvést podle zvláštního předpisu ( § 151 odst.2 tr.ř ).

Podle § 149 odst.l písm.a) tr.ř. se napadené usnesení zrušuje a rozhoduje se tak, že I. Podle § 33 odst.2 tr.ř. má mladistvá odsouzená N. N. nárok na obhajobu za sníženou odměnu. II. Podle § 152 odst.l písm.b) tr.ř. je odsouzená mladistvá N. N. povinna nahradit českému státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem ve výši 20.000,- Kč. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové soudu pro mládež bylo rozhodnuto tak, že podle § 155 odst.l tr.ř. a § 152 odst.l písm.b) tr.ř. se odsouzené N. N., nar. 12.8.1990, ukládá povinnost nahradit českému státu na účet Krajského soudu v Hradci Králové odměnu uhrazenou ustanovenému obhájci státem ve výši 78.474,- Kč. Rozhodnutí Krajsky soud odůvodnil tím, že mladistvá přestože byla poučena o nároku na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu, tohoto práva nevyužila. Ze spisového materiálu Krajský soud zjistil, že sice mladistvá není vlastníkem žádné nemovitosti, ani vlastníkem osobního automobilu, ale jedná se o mladou odsouzenou, která má možnost, byť formou brigád, shora uvedenou částku zaplatit, případně i ve splátkách po dohodě s vymáhající úřednicí krajského soudu. Proti tomuto usnesení podala matka mladistvé N. N. G. N. v zákonné lhůtě stížnost, kterou odůvodnila tím, že dcera nemá žádný příjem, protože po prázdninách nastupuje do dalšího ročníku učebního oboru. Poukázala na to, že finanční situace rodiny není optimální, i když v současné době zaměstnání má, je však vdova, její manžel a otec N. zemřel krátce po jejím narození a od jeho úmrtí žije s dcerou sama. Vzhledem k jejich finančním poměrům má za nemožné, aby dcera v reálném čase takovou částku splatila. Z tohoto důvodu navrhla, aby odvolací soud zrušil napadené usnesení a rozhodl o tom, že má N. N. nárok na obhajobu bezplatnou. Vrchní soud v Praze přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst.l tr.ř. správnost všech výroků napadeného usnesení i řízení předcházející napadenému usnesení a dospěl k následujícím závěrům: Krajský soud rozhodoval o povinnosti mladistvé nahradit státu odměnu a hotové ustanoveného obhájce po právní mocí odsuzujícího rozsudku a poté, co odměna a hotové výdaje tohoto obhájce mu byly státem uhrazeny v souladu s ustanovením § 152 odst.l písm.b) tr.ř. Podle tohoto ustanovení, byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. I když Krajský soud zkoumal majetkové poměry mladistvé, nedostatek jeho postupu spočíval především v tom, že nerozhodl v této souvislosti v prvé řadě o tom, zda má mladistvá nárok na obhajobu bezplatnou či na obhajobu za sníženou odměnu ( § 33 odst.2 tr.ř. ), neboť -toto rozhodnutí, ať již v kladném či negativním smyslu, je předpokladem pro rozhodnutí podle § 152 odst.l písm.b) tr.ř. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Krajský soud dospěl k závěru, že mladistvá nemá nárok na obhajobu bezplatnou ani za sníženou odměnu, neboť sice není vlastníkem žádné nemovitosti, ani vlastníkem osobního automobilu, ale jedná se o mladou odsouzenou, která má možnost částku uhrazenou státem jejímu obhájci ve výši 78.474,- Kč, případně i ve splátkách, zaplatit. S tímto závěrem a úvahami Krajského soudu, na jejichž podkladě Krajský soud k tomuto závěru dospěl, se Vrchní soud zcela neztotožnil. Především pominout nelze, že mladistvá nejen že nevlastní žádný majetek, ale není ani výdělečně činná, neboť v současné době je žákyní 3. ročníku SOU. Je však nepochybné, že lze předpokládat, že se výdělečně činnou po vyučení stane, neboť je mladá a práceschopná. Není tedy důvodu, aby byl mladistvé přiznán nárok na obhajobu bezplatnou. Podle názoru Vrchního soudu jsou však u mladistvé splněny podmínky pro přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu. Vrchní soud v tomto směru kromě majetkových poměrů mladistvé odsouzené přihlédl i k tomu, že výše částky, která byla obhájci mladistvé přiznána, byla ovlivněna v poměrně velké části i tím, že řízení proti ní bylo vedeno jako společné řízení i proti další mladistvé pachatelce, přitom její obhájce se účastnil jak v přípravném řízení, tak zejména pak v hlavním líčení i úkonů, které se týkaly výhradně této druhé mladistvé. Podle názoru Vrchního soudu by nebylo spravedlivé požadovat, aby mladistvá hradila v plném rozsahu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci státem i v této části. Jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - soudu pro mládež ze dne 25.10.2007 č.j. l Tm 1/2007-360 ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze - soudu pro mládež ze dne 25.3.2008 č.j. l Tmo 18/2007-372, odměna a hotové výdaje obhájce mladistvé činily částku 65.944,50 Kč, zbývající částku 12.529,50 Kč činila daň z přidané hodnoty ( dále jen DPH ). Tato daň byla obhájci přiznána a uhrazena proto, že jako plátce DPH ji musel v souvislosti s poskytnutou odměnou za obhajobu mladistvé odvést státu ( § 151 odst. 2 tr. ř. ) . Stát tedy na jedné straně tuto daň obhájci zaplatil spolu s jeho odměnou a hotovými výdaji za obhajobu mladistvé, ale na druhé straně ji obhájce státu opět odvedl. Zmíněný postup se ovšem uplatňuje jen ve vztahu k obhájci, který je plátcem DPH. Proto podle názoru Vrchního soudu nelze spravedlivě v takovýchto případech, a tedy i v případě mladistvé, požadovat, aby částka odpovídající DPH byla znovu státu zaplacena v rámci povinnosti odsouzeného uhradit náklady obhajoby státu. Podle názoru Vrchního soudu by totiž takový postup znamenal nerovné postavení odsouzených v tomto směru podle toho, zda jim byl jako obhájce ustanoven plátce či neplátce DPH. Takový postup nelze připustit již s ohledem na to, že podle § 39 odst.2 a 3 tr.ř. musí být obhájce ustanoven soudem podle pořadníku a obviněný tedy jeho výběr nemůže ovlivnit. Proto Vrchní soud z podnětu stížnosti matky mladistvé zrušil napadené usnesení Krajského soudu a sám rozhodl podle § 33 odst.2 tr.ř. tak, že mladistvá má nárok na obhajobu za sníženou odměnu a současně stanovil její povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené jejímu obhájci státem ve výši 20.000,- Kč, tj. v necelé jedné třetině.