V případě trestného činu uvedeného v § 163 tr.ř. nelze souhlas poškozeného s trestním stíháním dovodit jen z toho, že poškozený podal na pachatele trestní oznámení. Samotné podání trestního oznámení může totiž sledovat i jiné cíle než trestní stíhání pachatele. Souhlas poškozeného s trestním stíháním podle § 163 tr.ř. musí být výslovný.

Z podnětu podaných odvolání se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.řádu v celém rozsahu zrušuje a podle § 260 tr.řádu se věc vrací státnímu zástupci k došetření. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem uznal Městský soud v Praze obžalovaného vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr.zák., za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Současně mu uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu uložil povinnost k náhradě škody poškozené M. Š. ve výši 10.120.000 Kč a nezl. P. Š. ve výši 5.000.000 Kč. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve výroku napadeného rozsudku se měl obžalovaný uvedeného trestného činu dopustit v podstatě tím, že v úmyslu přisvojit si peníze své manželky M. Š., ačkoliv věděl, že manželka nabyla akcie společnosti KENTUCKY Mobility a.s. v roce 1996 za své výlučné prostředky ještě před uzavřením jejich manželství v roce 2000, a poté, kdy si jmenovaná nechala převést na jeho osobní účet vedený u ČSOB v Praze dne 16.5.2003 částku 18.000.000 Kč za prodej 100 ks akcií emitovaných společností Kentucky Immobility a.s. se sídlem v Praze 7, Přístavní 2, které prodala dne 6.5.2003 společnosti Solitaire s.r.o. se sídlem v Brně, bez vědomí, souhlasu a v rozporu s písemnými pokyny poškozené vybral dne 25.6.2003 z účtu částku 400.000 Kč a peníze použil pro svou potřebu, dne 7.7.2003 vybral z účtu částku 200.000 Kč a peníze použil pro svou potřebu, dne 31.7.2003 vybral z účtu částku 150.000 Kč a peníze použil pro svou potřebu, dne 27.8.2003 vybral z účtu částku 200.000 Kč a peníze použil pro svou potřebu, dne 9.9.2003 vybral z účtu částku 120.000 Kč a peníze použil pro svou potřebu, dne 10.9.2003 vybral z účtu částku 250.000 Kč a peníze použil na zakoupení motorového vozidla zn. Mercedes C 180 pro svou matku K. M., dne 17.9.2003 nechal převést jako půjčku na podnikání na účet majitele L. P. vedený u ČSOB Praha částku 4.000.000 Kč, dne 24.9.2003 vybral z účtu částku 60.000 Kč a peníze použil pro svou potřebu, téhož dne nechal převést na jiný svůj účet vedený u ČSOB Praha částku 500.000 Kč a na účet své firmy ORTIP s.r.o. vedený u ČSOB Praha částku 100.000 Kč, dne 1.10.2003 nechal převést jako půjčku na podnikání na účet majitele L. P. částku 4.000.000 Kč, dne 16.10.2003 vybral z účtu částku 150.000 Kč a peníze použil pro svou potřebu, dne 27.10.2003 vybral z účtu částku 5.190.000 Kč a z této částky dne 12.12.2003 půjčil na podnikání L. P. částku 3.000.000 Kč a částku 1.990.000 Kč použil pro svou potřebu, celkem tedy v období od 25.6.2003 do 27.10.2003 z celkové částku 18.000.000 Kč, která mu byla svěřena a která byla ve výlučném vlastnictví M. Š., si přisvojil částku 15.120.000 Kč, kterou částečně vybral v hotovosti a částečně převedl na jiné účty. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání obžalovaný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Obžalovaný své odvolání zaměřené proti výrokům o vině a trestu odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Namítl, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. V případě akcií společnosti Kentucky Immobility a.s. nebyl zcela objasněn jejich osud, držení a nakládání s nimi. Již v rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp.zn. 56 T 23/2001 se uvádí, že akcie firmy byly prodány lichtenštejnské firmě a posléze se stal majitelem akcií JUDr. C. Tato skutečnost je patrná z výpovědi svědkyně V. i z notářského zápisu ze dne 15.8.2001, kde JUDr. C. vystupuje jako jediný akcionář. Z těchto skutečností, při minimu informací od své tehdejší manželky, měl obžalovaný oprávněný pocit, že vlastníkem akcií není M. Š. Po sňatku s ní dne 13.11.2000, kdy tato byla již ve vazbě, dostal od ní generální plnou moc ze dne 26.6.2002 – nikoli, jak je chybně uvedeno v napadeném rozsudku, ze srpna či září 2000. Tato plná moc ho opravňovala k vyřizování všech rodinných záležitostí včetně nakládání s penězi. Peníze došlé dne 16.5.2003 považoval za společné a po dohodě s manželkou s nimi i nakládal. Žádné písemné instrukce datované 2.9.2003 nedostal. Poukazuje na rozpor ve výpovědi svědkyně M. Š. ohledně předání těchto instrukcí, když mělo to být buď v červnu 2003, nebo v září 2003 za účasti jejich synů, kteří se však ve skutečnosti zářijové návštěvy ve věznici v Opavě nezúčastnili. Ve skutečnosti se odvolatel s těmito písemnými pokyny seznámil až při ústním jednání ve věci Okresního soudu Praha - východ sp.zn. 30 Nc 385/2006 dne 14.3.2007. V odůvodnění rozsudku v této věci se uvádí, že „matka ponechala otci dispoziční právo k částce 18.000.000 Kč z prodeje firmy“. Trestní oznámení podané bezprostředně po vydání zmíněného rozsudku ve věci péče o nezl. syna D. zmiňuje částku 11.735.000 Kč jako vydanou bez vědomí a souhlasu poškozené, obžaloba však uvádí částku 15.120.000 Kč, kterou přejímá i napadený rozsudek. V ní však nejsou zohledněny částky vydané např. pro obžalovaného, na domácnost, na právníky, na výživné apod. Dále odvolatel zdůraznil, že poškozená na cílené dotazy a po předestření konkrétních pasáží z jejich dopisů musela připustit tok informací o záměrech a aktivitách odvolatele. Po právní stránce pak odvolatel dále zpochybnil, že by výtěžek z prodeje akcií nebyl majetkem, který poškozená získala za trvání manželství, a tento svůj názor blíže rozvádí. Uzavřel, že nástroji trestního práva se tak vypořádávají majetkové vztahy mezi bývalými manželi, které by měly být předmětem řešení jinými obory práva. Namítl, že nenaplnil po objektivní ani subjektivní stránce zákonné znaky trestného činu zpronevěry a závěrem navrhl, aby Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil a zprostil jej obžaloby. Státní zástupkyně zaměřila své odvolání pouze do výroku o trestu s tím, že je podává v neprospěch obžalovaného. Soud podle názoru odvolatelky nesprávně použil ustanovení § 40 odst. 1 tr.zák., což odůvodnil tím, že obžalovaný nebyl dosud soudně trestán a je mu svěřen do péče nezletilý syn. Odvolatelka poukazuje na krátký časový úsek, během něhož došlo ke spáchání trestné činnosti, absenci doznání obžalovaného či snahy po nápravě způsobené škody. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst.1 tr.zák. nelze odůvodnit jen běžně se vyskytujícími skutečnostmi ani přesvědčením soudu o příliš přísném trestu pro pachatele. Ani jinak řádný život obžalovaného a dosavadní bezúhonnost nemohou samy o sobě mimořádné snížení trestu odůvodnit. Ve své péči má obžalovaný téměř desetiletého syna, jehož matkou je poškozená. Svým jednáním poškodil jeho i syna poškozené z předchozího manželství, když zcela svévolně odstranil z dispozice poškozené finanční prostředky. Zcela bezohledně vystavil zejména P. Š. tíživé finanční situaci, když peníze, které měl zasílat na jeho pojistku, použil pro vlastní potřebu. Odvolatelka proto navrhla, aby Vrchní soud v Praze při nezměněném výroku o vině obžalovaného zrušil výrok o trestu a poté rozhodl o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v polovině trestní sazby stanovené v § 248 odst. 4 tr.zák. se zařazením do věznice s ostrahou. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Praze podle § 254 odst. 1, 3 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a to zejména z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, přihlédl, pokud měly nebo mohly mít vliv na správnost výroků napadeného rozsudku. Především zjistil, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku došlo k podstatné procesní vadě ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm.a) tr.ř., když trestní stíhání obžalovaného od počátku probíhalo, aniž by poškozená M. Š. dala k jeho trestnímu stíhání souhlas ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 tr.ř. a aniž by v tomto směru bylo zjišťováno její stanovisko. Bez tohoto souhlasu však nebylo možno trestní stíhání vést a napadený rozsudek proto nemůže obstát, neboť takový souhlas je v daném případě podmínkou sine qua non zákonnosti trestního stíhání obžalovaného. Je tomu tak proto, že podle § 163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání mj. pro trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď ( § 100 odst. 2), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle § 100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Podle § 163 odst. 2 tr. ř., nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit. V § 163a odst. 1 tr.ř. pak je stanoven taxativní výčet případů, kdy souhlasu poškozeného není třeba, ty však na posuzovanou věc nedopadají. Podle § 163a odst. 2 tr.ř., jestliže se poškozený na výzvu orgánu činného v trestním řízení ihned nevyjádří, zda souhlasí s trestním stíháním podle § 163 tr.ř., tento orgán mu poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po marném uplynutí této lhůty již souhlas s trestním stíháním dát nelze. O tom je třeba poškozeného písemně poučit. Podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Vrchní soud se nejprve zabýval otázkou, zda obžalovaný je ve vztahu k poškozené osobou, vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď, tedy zda je obžalovaný vůči poškozené osobou v poměru rodinném nebo obdobném, jejíž újmu by poškozená právem pociťovala jako újmu vlastní. Podle ustálené judikatury (zejména č. 52/1986 Sb.rozh.tr.) skutečnost, že bývalí druh a družka - a tím spíše rozvedení manželé - mají spolu nezletilé dítě, byť spolu již nežijí, může podle okolností uvedený poměr zakládat. Zejména tomu tak bude za situace, kdy o společné dítě pečuje obviněný, resp. osoba, proti níž má být zahájeno trestní stíhání. Podle názoru vrchního soudu v posuzovaném případě je obžalovaný osobou, vůči níž by měla poškozená právo odepřít svědeckou výpověď. Manželství obžalovaného a poškozené bylo sice rozvedeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 14.1.2008, sp.zn. 3 C 212/ 2006, který nabyl právní moci dne 23.1.2008 (tedy před zahájením trestního stíhání v této věci, k němuž došlo dne 2.5.2008), obžalovaný však pečuje o jejich společného nezletilého syna D. P., nar. 30.12.1999, který mu byl na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 23.5.2007, sp.zn. 30 Nc 385/2006, svěřen do výchovy. Poškozená se nachází a v době zahájení trestního stíhání nacházela ve výkonu dvanáctiletého trestu odnětí svobody, jehož konec je stanoven na 28.6.2012. Z obsahu trestního spisu i z obsahu opatrovnického spisu vyplývá, že poškozená má o svého nezletilého syna D. zájem, jeho osud jí není lhostejný. Přitom je zřejmé, že případným odsouzením obžalovaného by nezletilý syn poškozené v každém případě utrpěl určitou újmu, nejvýrazněji v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obžalovanému, což by znamenalo, že by se nezletilý dočasně ocitl prakticky bez obou rodičů. Právě přirozený a jistě i presumovatelný silný zájem poškozené na co nejlepších životních podmínkách a všestranném zajištění jejího nezletilého syna je tím důvodem, pro který by případnou újmu obžalovaného mohla pociťovat jako újmu vlastní. Právo poškozené M. Š. odepřít svědeckou výpověď v trestní věci vedené proti obžalovanému jí ostatně bylo již v přípravném řízení opakovaně přiznáno, když na počátku jejích výslechů byla poučena mimo jiné podle § 100 odst. 2 tr.ř., načež uvedla, že svého práva nevypovídat nevyužije a „dnešního dne“ bude vypovídat (č.l. 87, č.l. 93). Lze tedy učinit dílčí závěr, že toto trestní stíhání obžalovaného je od počátku vedeno pro trestný čin, u něhož je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozené. Vrchní soud dále konstatoval, že poškozená nebyla orgány přípravného řízení (ale ani později soudem prvního stupně) v jeho průběhu ani v jednom případě poučena podle § 163 tr.ř., ačkoli jinak byla opakovaně poučována jako svědkyně i jako poškozená podle různých ustanovení trestního řádu. Vrchní soud se poté zabýval otázkou, zda poškozená M. Š. v tomto řízení učinila procesně relevantní projev vůle, který by bylo možno vyložit jako souhlas s trestním stíháním obžalovaného ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 tr.ř. V úvahu by přicházelo takto posoudit zejména trestní oznámení ze dne 31.5.2007 (č.l. 80 - 84), které podal jménem poškozené její zmocněnec a v němž je vysloveno podezření, že obžalovaný mohl spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr.zák., přičemž poškozená jakožto oznamovatelka žádá, aby policejní orgán toto její trestní oznámení postupem podle § 158 odst. 3 tr.ř. prověřil a aby byla vyrozuměna o učiněných opatřeních. Souhlas poškozené s trestním stíháním obžalovaného trestní oznámení neobsahuje. V judikatuře soudů již bylo opakovaně zaujato stanovisko, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nelze prezumovat či dovozovat pouze z jeho faktického jednání, jakým je např. podání trestního oznámení, vznesení požadavku na náhradu škody v adhezním řízení, nevyužití práva na odmítnutí svědecké výpovědi, ale ani z pouhé skutečnosti, že ve své svědecké výpovědi usvědčuje obviněného ze spáchaného jednání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2004, sp.zn. 4 Tz 42/2004). V posuzované věci poškozená podala trestní oznámení, uplatnila nárok na náhradu škody a nevyužila práva odepřít výpověď, nedala však jako poškozená výslovný souhlas s trestním stíháním obžalovaného, její stanovisko nebylo zjištěno. K závěru, že podání trestního oznámení (oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin) nemůže nahradit souhlas poškozeného ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 tr.ř., vedou argumenty formální i věcné. Již v judikatorním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 5 To 31/2002 bylo řečeno, že souhlas poškozeného s trestním stíháním obžalovaného musí být určitým a srozumitelným projevem jeho vůle adresovaným orgánu činnému v trestním řízení a že význam vyjádření poškozeného nelze vyvozovat implicitně, např. z okolností případu, jeho vztahu k obžalovanému, z výpovědi svědků apod. (č. 54/2003 Sb.rozh.tr.). Stručně řečeno, je nezbytné explicitní (výslovné), nikoli implicitní vyjádření projevu vůle poškozeného. Trestní oznámení samo o sobě takový explicitní projev vůle zpravidla nemusí obsahovat a ani v posuzovaném případě neobsahuje. Trestní oznámení je jiným institutem trestního řízení než souhlas poškozeného podle § 163 tr.ř., majícím zcela jiný smysl, obsah i právní účinky. Poškozený má právo již dříve udělený souhlas s trestním stíháním až do závěrečné porady odvolacího soudu vzít kdykoli zpět. Uvedená skutečnost proto předpokládá, že poškozený je o takovémto svém právu na počátku trestního řízení poučen a svůj případný souhlas s trestním stíháním vyjádří výslovným projevem vůle, a to buď písemným anebo učiněným před orgánem přípravného řízení do protokolu. Jestliže by podání trestního oznámení nahradilo souhlas poškozeného, pak by vyvstala obtížná otázka, zda by případné „zpětvzetí trestního oznámení“, k němuž někdy v praxi dochází, ale které obecně nemá žádné právní účinky, bylo možno považovat za zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného. Pokud ne, tak by bylo nutno v takovém případě na poškozeném požadovat, aby vzal zpět něco, co neučinil. Argument, že ustanovení § 163 odst. 1 tr.ř. neobsahuje slovo „výslovným“ a že je proto nutno na souhlas poškozeného klást pouze ty požadavky, které jsou kladeny obecně na podání ve smyslu ustanovení § 59 tr.ř. a tedy že je zde třeba projev vůle poškozeného posuzovat podle jeho obsahu, tudíž neobstojí. Naopak, z celého kontextu ustanovení § 163 a § 163a tr.ř. vyplývá, že je nutné výslovné vyjádření poškozeného, a to buď písemně, nebo ústně do protokolu (v ustanovení § 163a odst. 2 tr.ř. je užit termín „vyjádření, zda souhlasí…“). Ostatně ne vždy v trestním řádu užívá zákonodárce při požadavku na určitý, srozumitelný, výslovný a osobní projev vůle některého subjektu trestního řízení termín „výslovný“ nebo „výslovně“. Jako příklad lze uvést ustanovení § 211 odst. 1 věta první trestního řádu, kde rovněž uvedený termín není použit, avšak vyžaduje se osobní výslovné vyjádření obžalovaného, zda souhlasí se čtením protokolu o výpovědi svědka (nepostačovalo by například, že by obžalovaný poukázal na obsah výpovědi svědka z přípravného řízení, případně by žádal soud, aby k obsahu této výpovědi přihlížel). Závěr, že trestní oznámení nemůže nahradit souhlas poškozeného s trestním stíháním, má i věcnou a praktickou rovinu, neboť je zřejmé, že samotné podání trestního oznámení může někdy sledovat jiné cíle než je trestní stíhání dotyčné osoby. Může být motivováno například snahou o určitý nátlak na tuto osobu, úsilím o vylepšení vlastní pozice v souběžně vedeném občanskoprávním nebo jiném řízení a podobně. Nemusí ale nutně znamenat, že poté, co bude skončeno prověřování podle § 158 a násl. tr.ř. a policejní orgán případně shledá důvody k tomu, aby přikročil k zahájení trestního stíhání (v posuzovaném případě uplynula od zahájení úkonů trestního řízení do zahájení trestního stíhání doba téměř jednoho roku), bude poškozený vždy souhlasit s tím, aby dotyčná podezřelá osoba byla skutečně trestně stíhána. Je třeba mít na paměti, že vztahy osob předpokládané v ustanovení § 163 odst. 1 tr.ř. jsou často právě v souvislosti s trestním řízením složité a různě se vyvíjejí. Pro úplnost vrchní soud uvádí, že zmíněné trestní oznámení není kromě toho poškozenou ani podepsáno, je opatřeno podpisem JUDr.R. V. V citovaném rozhodnutí č. 54/2003 Sb.rozh.tr. je vysloven závěr, že oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, zpracované za poškozeného advokátem, které neobsahuje vyjádření poškozeného, jímž dává souhlas s trestním stíháním, a které (navíc) není ani poškozeným podepsáno, nesplňuje předpoklady jeho vyjádření a souhlasu ve smyslu § 163 tr.ř. Dále je zde obsažen názor, že uvedené vyjádření by mohlo být obsaženo v plné moci udělené zmocněnci k podání trestního oznámení. V posuzovaném případě je sice ve spise založena plná moc ze dne 17.4.2007 (č.l. 79), avšak ani tato plná moc neobsahuje relevantně vyjádřený souhlas poškozené s trestním stíháním obžalovaného. Jestliže tedy orgány přípravného řízení poškozenou o jejím právu nepoučily a bez dalšího proti obžalovanému vedly trestní stíhání pro výše uvedený trestný čin a pokud ani soud prvního stupně na jejich pochybení odpovídajícím způsobem nereagoval, když pro tuto procesní vadu měla být předmětná věc vrácena do stadia přípravného řízení, došlo tímto postupem k porušení zákona, které představuje závažnou procesní vadu. Vrchní soud se dále zabýval otázkou, zda by uvedenou procesní vadu nebylo možné zhojit ve stadiu řízení před odvolacím soudem. Takovým postupem by se však odchýlil od všeobecně respektované sjednocující judikatury, podle níž závěr odvolacího soudu, že v řízení o trestném činu, u něhož je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, nebylo zjištěno stanovisko poškozeného, je důvodem zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. (č. 44/2007 Sb.rozh.tr.). Vrchní soud v Praze se přiklání k závěrům tohoto sjednocujícího rozhodnutí, včetně závěru o nutnosti vrátit věc v takovém případě státnímu zástupci k došetření. Osoba obviněného a jeho poměr k poškozené ani právní posouzení stíhaného skutku nedoznaly od počátku trestního stíhání změn. Od počátku tak nebyla splněna základní podmínka trestního stíhání obžalovaného pro tento skutek, když bez souhlasu poškozené nebylo možno trestní stíhání vést (situace je tak obdobná, jako kdyby od počátku bylo zcela vadně zahájeno trestní stíhání). Řízení předcházející napadenému rozsudku tak trpí neodstranitelnou procesní vadou, kterou nelze odstranit v řízení před soudem a pro kterou bylo nutno vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr.ř. Vrchní soud dodává, že také v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tz 42/2004 byl učiněn obdobný závěr o nutnosti vrátit v takovém případě věc státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud při svém rozhodování plně respektoval závěry vyvozené judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, že soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Vrchní soud v Praze proto z podnětu odvolání obžalovaného i státní zástupkyně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze a podle § 260 tr.ř. rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Pro úplnost dodává, že takto rozhodl z podnětu obou podaných odvolání, tedy i z podnětu odvolání státní zástupkyně, neboť stejné rozhodnutí by bylo učiněno i v případě, že by odvolání podala pouze státní zástupkyně v neprospěch obžalovaného a pouze do výroku o trestu. Obecně sice nelze pouze z podnětu takového odvolání státního zástupce napravovat vady výroku o vině, pokud tento výrok může obstát anebo pokud by jeho změna byla v neprospěch obžalovaného. V daném případě by ale bylo třeba na základě takového jediného odvolání státního zástupce (podaného v neprospěch obžalovaného a jen do výroku o trestu) rozhodnout ve prospěch obžalovaného za použití § 254 odst. 2 tr.ř. také o zrušení výroku o vině, v němž má výrok o trestu svůj podklad a který je zásadně vadný. Vrchní soud dále pro úplnost dodává, že výše uvedené odvolací námitky obžalovaného lze považovat v některých směrech za důvodné, přičemž zjišťovány jsou i další vady, odvoláními nevytýkané. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s obhajobou obžalovaného, například že předmětné akcie poškozená nabyla za trvání manželství, případně že z jiných důvodů nespadaly do jejího výlučného vlastnictví, a pouze povšechně uvedl, že tato obhajoba je vyvrácena důkazy, ze kterých vyplývá opak. V této souvislosti lze poukázat na odvolací námitky obžalovaného s tím, že městský soud se při hodnocení důkazů nezabýval tím, že v jiném řízení uvedla poškozená ohledně vlastnictví akcií jiné skutečnosti, nezabýval se otázkou, zda předmětné akcie byly v mezidobí „prodány do Lichtenštejnska“ a byly tudíž ve vlastnictví jiného subjektu a vlastnictví k nim by tak mohla poškozená znovu nabýt v době trvání manželství, ani tím, že v roce 2001, tedy již v době trvání manželství obžalovaného a poškozené, vystupoval jako jediný akcionář společnosti KENTUCKY Immobility JUDr. J. C. (viz notářský zápis č.l. 50). K osudu akcií uvedené společnosti byly sice v tomto trestním řízení důkazy prováděny, v odůvodnění rozsudku se jimi však soud prakticky nezabýval. Důkazy nehodnotil ani z hlediska subjektivní stránky obžalovaného, tedy jaká byla jeho vědomost o vlastnictví akcií v jednotlivých fázích (když situace ohledně společnosti KENTUCKY Immobility byla poměrně složitá, jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.4.2002, sp.zn. 56 T 23/2001) a jeho představy o vlastnickém právu k penězům, které poškozená převedla na jeho účet. Při posuzování subjektivní stránky jednání obžalovaného se městský soud nezabýval ani otázkou notářsky ověřené generální plné moci, kterou poškozená obžalovanému udělila dne 26.6.2002 (č.l. 41), na níž obžalovaný staví svou obhajobu s tím, že ho opravňovala i k nakládání s penězi. Poškozená k obsahu této plné moci vypověděla nepravdivě nejen ohledně doby jejího vystavení, ale i pokud tvrdila, že obžalovaného tato plná moc neopravňovala k úkonům, k nimž je třeba zvláštní plné moci. Ze znění plné moci vyplývá opak. Městský soud se nevypořádal blíže ani s otázkou, kde a kdy, případně v čí přítomnosti měly být předány obžalovanému zmíněné písemné pokyny datované dnem 2.9.2003. Důvodná je i ta odvolací námitka obžalovaného, že není jasné, jakým postupem dospěl městský soud k výši zpronevěřené částky, když je zřejmé, že některé částky byly použity i v souladu s údajnými pokyny poškozené. Městský soud v této souvislosti uvedl, že v souladu s pokyny poškozené použil obžalovaný pouze částku 2,7 mil. Kč na splacení hypotéky. Takový závěr ale jednak odporuje listinným důkazům i výpovědi samotné poškozené, jednak by po odečtení částky 2,7 Kč od částky 18 mil. Kč musel městský soud dospět k jiné výši škody než ke které dospěl. Nezohledněna zůstala také otázka, zda poškozená v uvedené době měla zřízen nějaký svůj účet a zda bylo případně možné založit účet prostřednictvím plné moci a tam převést alespoň část peněz, pokud poškozená nechtěla, aby obžalovaný s penězi nakládal. Konečně považuje vrchní soud za důležité připomenout, že podle právní úpravy účinné v době spáchání žalovaného skutku nebyly peníze na účtu věcí ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 tr.zák. (ve znění účinném do 30.6.2006), a tedy ani ve smyslu ustanovení § 248 tr.zák. Vklady na účtu měly charakter pohledávky majitele účtu vůči bance. Proto lze úmyslné neoprávněné bezhotovostní převody finančních prostředků z účtu na účet provedené před účinností novely trestního zákona č. 253/2006 Sb., která nabyla účinnosti od 1.7.2006, kvalifikovat pouze jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.zák., neboť toto ustanovení na rozdíl od ustanovení o trestném činu zpronevěry poskytuje ochranu všem majetkovým hodnotám. Škoda způsobená trestným činem zpronevěry by proto v posuzovaném případě mohla zahrnovat pouze částky, které obžalovaný z účtu vybral, byť případně i prostřednictvím jiných osob, respektive i po jejich předchozím převedení na jiný účet (takovým hotovostním výběrem by cizí svěřené peníze uložené na účtu a poté převedené na jiný účet získaly materializovanou podobu hotových peněz, a proto by se staly věcmi, které si obžalovaný přisvojil, a mohly by být předmětem trestného činu zpronevěry podle § 248 tr.zák.). Pokud tedy bude v této věci dále vedeno trestní stíhání, bude nutno přihlížet i k výše uvedeným skutečnostem. Nejprve však bude nutno získat procesně relevantní stanovisko poškozené ve smyslu ustanovení § 163 tr.ř., případně za použití § 163a odst. 2 tr.ř., od čehož se pak bude odvíjet další procesní postup orgánů přípravného řízení.