Valná hromada společnosti s ručením omezeným nemůže být nikdy schopná usnášení bez ohledu na počet přítomných společníků, resp. váhu jejich hlasů, byť by byla označena jako „náhradní“ valná hromada. Konání náhradní valné hromady bez ohledu na počet hlasů přítomných společníků společnosti s ručením omezeným nemůže připustit ani společenská smlouva.

7 Cmo 9/2009 –123 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského a soudkyň JUDr. Jaroslavy Vlčkové a JUDr. Jany Součkové ve věci žalobkyně E. M., bytem V.,zastoupené JUDr. J. V., advokátem se sídlem S. Ú., proti žalovaným L. B., s.r.o. se sídlem B., a M., s.r.o. se sídlem B., zast. JUDr. N. V., advokátkou se sídlem Č. B., o neplatnost usnesení valných hromad, k odvolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2008, č.j. 13 Cm 529/2008 - 100, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení každý z nich částku 10 427,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením ze dne 10. října 2008, č.j. 13 Cm 529/2008 - 100, ve společném řízení vyhověl návrhům shora uvedené žalobkyně a vyslovil neplatnost v nich konkretizovaných usnesení valné hromady společnosti L. B., s.r.o., konané dne 7. ledna 2008 a valné hromady společnosti M. s.r.o., konané 19. ledna 2008. Dále uložil žalovaným společnostem zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradu nákladů řízení každé z nich částku 15 658,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Žalobkyně, která spolu s bratrem Ing. K. jsou jedinými jednateli a společníky obou žalovaných společností se stejnou majetkovou účastí (obchodním podílem 50%), se návrhy podanými 4. a 9. dubna 2008 domáhala vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na valné hromadě společnosti L. B., s.r.o. 7. ledna 2008 (dále také „žalovaný I“) a na valné hromadě společnosti M., s.r.o. 19. ledna 2008 (dále také „žalovaný II“). Uváděla, že se účastnila projednávání bodů 1 až 3 valné hromady žalované I a projednávání bodu 1 a 2 valné hromady žalované II, ani na jedné nebyly zvoleny jejich orgány a proto měly být ukončeny. Po jejím odchodu nebyly valné hromady usnášeníschopné a již z tohoto důvodu nemohla být napadená usnesení, která byla následně přijata, platná. Rozhodnutí o jejím odvolání z funkce jednatelky jsou neplatná i proto, že neuvádí žádné, natož závažné důvody, pro něž by mohla být odvolána z funkce jednatelky. Soud prvního stupně se žalobami (které spojil ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 o.s.ř.) zabýval věcně, což značí, že na straně žalobkyně shledal věcnou legitimaci ve smyslu § 131 odst. 1 obch. zák. a shledal i zachování tam stanovené prekluzivní lhůty pro podání žaloby. Na základě skutkových zjištění, která v odůvodnění podrobně reprodukuje, shledal návrhy žalobkyně na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých napadenými valnými hromadami za opodstatněné. S odkazem na ustanovení § 127 odst. 1 obch. zák. ve znění učinném od 1. ledna 2001, důvodovou zprávu k zákonu č. 370/2000 Sb., kterým byl mj. novelizován obchodní zákoník, ustanovení § 127 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. prosince 2000 ve vazbě na jeho odstavec třetí, zásadu vnitřní automonie právnických osob a zásadu smluvní svobody dovodil, že i v době před 1. lednem 2001 si společníci společnosti s ručením omezeným mohli ve společenské smlouvě dohodnout vyšší než zákonem stanovené kvorum. V daném případě bylo ve společenských smlouvách obou žalovaných společností shodně v § 6 odst. 3 společníky dohodnuto, že valné hromady jsou usnášeníschopné, je - li zastoupeno nejméně 75% základního kapitálu, tedy 75% všech hlasů. Soud prvního stupně uzavřel, že v tomto rozsahu jsou ustanovení § 6 odst. 3 společenských smluv, upravující náročnější pravidlo kvora, platná. Naproti tomu ujednání o tom, že není-li valná hromada usnášeníschopná, potom je svolána nová valná hromada se stejným programem jednání a s termínem konání nejdříve za jeden měsíc, která je potom usnášeníschopná bez ohledu na výši zastoupeného základního kapitálu, shledal za neplatná. Nepřisvědčil žalovanými předestřenému výkladu řečených ujednání s tím, že výkladem lze odstraňovat pochybnosti o určitosti projevu vůle písemně vyjádřeného použitím ne zcela jasných formulací, nelze jím však „odstraňovat neexistenci takového projevu, teprve dodatečně uvádět to, co projeveno nebylo či vyjadřovat něco jiného, než je v písemné podobě výslovně projeveno“. V předmětných společenských smlouvách není projevena vůle snížit u náhradní valné hromady kvorum na „hranici 50% přítomnosti všech hlasů společníků tak, aby ustanovení § 6 odst. 3 v této části neodporovalo zákonu“. I kdyby Ing. K., jak tvrdí v čestném prohlášení, takovou vůli měl, takto ji neprojevil. Společenské smlouvy obsahují výslovné ujednání o tom, že náhradní valná hromada je schopná usnášení bez ohledu na počet přítomných společníků a váhu jejich hlasů, tedy předepisující pro schopnost usnášení valné hromady společnosti s ručením omezeným nižší než zákonem stanovené kvorum. Jelikož všechna žalobami napadená a ve výroku rozhodnutí soudu uvedená usnesení valných hromad byla přijata až po té, co žalobkyně, disponující stejně jako druhý společník 50% hlasy, již na valných hromadách nebyla přítomna, pak s ohledem na kvorum předepsané společenskými smlouvami, nebyly napadené valné hromady schopné usnášení, pročež jimi přijatá usnesení jsou z tohoto důvodu neplatná. Dále soud prvního stupně uvedl, že si je „vědom spornosti výkladu § 127 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. prosince 2000“, a nemůže ani vyloučit závěr o neplatnosti celého § 6 odst. 3 společenských smluv. Žalobkyně se obou valných hromad zúčastňovala ve snaze jejich uskutečnění mařit a soud proto s poukazem na § 56a odst. 2 obch. zák. k její účasti nepřihlížel a valné hromady byly z důvodu přítomnosti druhého společníka Ing. Kratkeho usnášeníschopné. Na nich přijatá usnesení jsou však neplatná, neboť je přijaly valné hromady, které nevyřešily otázku volby svých orgánů dle § 129 odst. 3 obch. zák. Za dané situace tedy již nemusel hodnotit naplnění formální a hmotně právní stránky odvolání žalobkyně z funkce jednatelky pro porušování povinností, tedy zda existovaly vážné důvody pro její odvolání a zda usnesení valných hromad splňují požadavek určitosti a srozumitelnosti. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil úspěšností žalobkyně ve věci. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podaly žalované společnosti společné odvolání z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazují na jeho rozpornost, když soud dovozuje, že valné hromady usnášeníschopné nebyly a současně dovodil, že usnášeníschopné byly. Namítají, že názor soudu ohledně usnášeníschopnosti valné hromady pro přijetí usnesení o odvolání žalobkyně z funkce jednatelky je v rozporu s § 127 odst. 5 obch. zák. Vyvracejí závěry soudu prvního stupně k otázce výkladu obsahu § 6 odst. 3 společenských smluv. Setrvávají na stanovisku, že vůlí zúčastněných nebylo u náhradní valné hromady snížit kvorum pod zákonem stanovenou mez. Považují ujednání v § 6 odst. 3 společenských smluv za neoddělitelná a v případě jejich neplatnosti by proto kvorum pro veškeré valné hromady bylo určováno jen obchodním zákoníkem. Nové hlasování a zvolení orgánů valné hromady i přijatá usnesení jsou - s přihlédnutím k výše uvedenému pohledu na usnášeníschopnost valné hromady, tedy jsou-li na ní přítomni společníci, kteří mají alespoň polovinu hlasů – platná. Závěrem navrhly, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila při jednání u odvolacího soudu s tím, že námitky odvolatelek jsou nedůvodné a trvala na potvrzení napadeného usnesení soudu prvního stupně coby věcně správného. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o.s.ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o.s.ř.), zopakoval důkaz ustanovením § 6 odst. 3 společenských smluv žalovaných společností (§ 213 odst. 2 a § 213a odst. 1 o.s.ř.). Neshledal odvolání důvodné, byť všem závěrům soudu prvního stupně nelze přisvědčit. Předně je třeba uvést, že řízení o neplatnost usnesení valné hromady je řízením podřaditelným pod ustanovení § 200e o.s.ř., které nemá charakter sporného řízení. V zájmu zachování kontinuity s rozhodnutím soudu prvního stupně, používá odvolací soud v dosavadním řízení užívanou terminologii "žalobce" a "žalovaní". Odvolací soud se ztotožnil s rozsahem dokazování provedeným soudem prvního stupně, když ostatně ani jeden z účastníků v rámci odvolacího řízení nenavrhl jeho doplnění. Právní úprava u společnosti s ručením omezeným, na rozdíl od akciové společnosti či družstva, výslovně neupravuje konání náhradní valné hromady pro případ, že svolaná valná hromada nebude schopna usnášení. Náhradní valná hromada se u akciové společnosti či náhradní členská schůze u družstva svolává povinně v zákonem stanovených lhůtách, jestliže řádně svolaná valná hromada (členská schůze) není schopná usnášení, přičemž náhradní valná hromada (náhradní členská schůze) je schopná usnášení bez ohledu na počet přítomných akcionářů (členů družstva) a váhu jejich hlasů (§ 185 odst. 3 obch. zák., § 239 odst. 8 obch. zák.). Takto pojatá náhradní valná hromada není u společnosti s ručením omezeným přípustná ani na základě ujednání ve společenské smlouvě, neboť tomu brání pravidla pro usnášení valné hromady stanovená v § 127 odst. 1 obch. zák. Výjimka, která by umožňovala snížit kvorum pod polovinu, v obchodním zákoníku stanovena není. Valná hromada společnosti s ručením omezeným nemůže být proto nikdy schopná usnášení bez ohledu na počet přítomných společníků, resp. váhu jejich hlasů, i když bude označena jako „náhradní“ valná hromada. Odvolací soud proto zcela sdílí závěr soudu prvního stupně, že konání náhradní valné hromady bez ohledu na počet hlasů přítomných společníků společnosti s ručením omezeným nemůže připustit ani společenská smlouva. Ujednání § 6 odst. 3 společenských smluv, uzavřených mezi žalobkyní a Ing. J. K. o založení žalované I ze dne 1. dubna 1992 a žalované II ze dne 30. ledna 1992, ve znění jejich změn ze dne 23. června 1997 a 17. září 1999, upravující institut „nové valné hromady“, jež má projednat program valné hromady již dříve svolané, ale pro absenci potřebného počtu hlasů přítomných společníků neuskutečněné, v praxi označované jako „náhradní valná hromada“, a která se má konat bez ohledu na výši zastoupeného základního jmění, jsou s ohledem na znění § 127 odst. 1 obch. zák., které nepřipouští usnášeníschopnost valné hromady, pokud nejsou přítomni společníci, kteří mají alespoň polovinu všech hlasů, neplatná (§ 267 odst. 1 druhá věta obch.zák., § 39 obč. zák.). Odvolací soud sdílí i závěr soudu prvního stupně k otázce výkladu obsahu předmětných ujednání. Projev vůle nelze vykládat v rozporu s jazykovým projevem, jak nesprávně činí odvolatelky, dovozujíc s poukazem na prohlášení druhého společníka Ing. K. a zpracovatelky úplného znění společenských smluv advokátky JUDr. A. V. ze 17. září 1999, že zúčastnění neměli v úmyslu formulovat ustanovení společenské smlouvy v rozporu s obchodním zákoníkem. Obsah právního úkonu, v daném případě společenské smlouvy, lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učinným v písemné formě (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či nahrazovat. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když uzavřel, že ve společenských smlouvách není projevena vůle snížit kvorum při konání náhradní valné hromady „na hranici 50% přítomnosti všech hlasů společníků tak, aby ustanovení neodporovalo zákonu“. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v závěru, že zakladatelé, resp. společníci společností s ručením omezeným mohli ve společenské smlouvě předepsat pro schopnost usnášení valné hromady vyšší kvorum, než jaké určoval § 127 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. prosince 2000, a že ustanovení společenských smluv žalovaných společností v § 6 odst. 3 určující, že valné hromady jsou schopné usnášení, je-li na nich přítomno nejméně 75% všech hlasů společníků, jsou platná. Byť v literatuře byly vyslovovány různé názory, za převažující byl považován názor připouštějící stanovení vyššího kvora než určovala dikce § 127 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 (k tomu srov. např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 5. vydání 1998, Praha : C.H.Beck, s. 299, Dědič, J.: Komentář k obchodnímu zákoníku. Praha, Prospektrum 1997, s. 368, Eliáš, K.: Společnost s ručením omezeným. Praha, Prospektrum 1997, s. 140). S přihlédnutím ke shora řečenému, odvolací soud proto nesdílí názor o neplatnosti celého znění § 6 odst. 3 společenských smluv. Ujednání o konání náhradní valné hromady bez ohledu na počet hlasů přítomných společníků, která pro rozpor s ustanovením § 127 odst. 1 obch. zák. jsou neplatná, lze od ostatního obsahu společenských smluv dle § 41 obč. zák. oddělit. V této souvislosti pak odvolací soud dodává, že společnosti vzniklé do 31. prosince 2000 byly povinny dle bodu 20. čl. VIII přechodných ustanovení k části první zákona č. 370/2000 Sb., kterým byl s účinností od 1. ledna 2001 novelizován zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, uvést společenské smlouvy do souladu s ustanoveními tohoto zákona do jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Lze přisvědčit odvolatelkám v názoru, že při posuzování způsobilosti valné hromady činit rozhodnutí se nepřihlíží k hlasům, které nemůže společník vykonávat podle ustanovení § 127 odst. 5 obch. zák. Rozhoduje-li valná hromada o věcech, na které se vztahuje zákaz výkonu hlasovacího práva podle ustanovení § 127 odst. 5 obch. zák. (např. o tom, zda má být společník odvolán z funkce orgánu pro porušení povinností při výkonu funkce), je nutné pro hlasování o těchto věcech posuzovat způsobilost valné hromady usnášet se a potřebnou většinu odděleně od rozhodování o ostatních záležitostech. Pokud však v projednávané věci nebyly zvoleny orgány valných hromad (§ 129 odst. 3 obch. zák.) před odchodem žalobkyně coby společníka disponujícího 50% hlasů, nebylo možné již pokračovat v jednání napadených valných hromad a případně přijmout usnesení o záležitostech, u nichž se při posuzování usnášeníschopnosti valné hromady a při hlasování nepřihlíží k podílům, jejichž majitelé nemohou vykonávat hlasovací právo (§ 127 odst. 5 a 6 obch. zák.). Vzhledem k tomu, že valné hromady odvolatelek jsou dle společenskými smlouvami předepsaného kvora usnášeníschopné jen za přítomnosti společníků, majících alespoň 75% všech hlasů, je správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti ve výroku jeho rozhodnutí uvedených usnesení, která byla přijata napadenými valnými hromadami až v době, kdy již nebyly usnášeníschopné pro nepřítomnost žalobkyně se shodnou vahou hlasů jako druhý na nich zůstavší společník. Ze všech výše uvedených důvodů, když odvolací soud nesdílí názory soudu prvního stupně o možném konání valných hromad žalovaných společností pouze za účasti společníků alespoň s polovinou všech hlasů, dovozovanou ze závěru o případné kogentní povaze dikce § 127 odst. 1 obch. zák. platné do 31. prosince 2000, odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně, kterým vyhověl návrhům žalobkyně a vyslovil neplatnost v nich konkretizovaných usnesení valné hromady společnosti L. B., s.r.o., konané dne 7. ledna 2008 a valné hromady společnosti M. s.r.o., konané 19. ledna 2008, podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Taktéž potvrdil i akcesorický nákladový výrok, který má oporu v zákonné úpravě. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst.1 a § 149 odst.1 o.s.ř. tak , jak se uvádí ve výroku. Úspěšné žalobkyni odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení podle § 7 písm. g), § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 15 000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 600,- Kč (účast na jednání), náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 800,- Kč, jízdné Sezimovo Ústí – Praha a zpět ve výši 1 125,- Kč, daň z přidané hodnoty ve výši 19% podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 3 329,- Kč, celkem 20 854,- Kč. Každý z žalovaných byl zavázán zaplatit žalobkyni polovinu z těchto nákladů, tedy částku 10 427,- Kč na účet zástupce žalobkyně ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích. V Praze dne 16. dubna 2009 JUDr. Josef H o l e j š o v s k ý,v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jaroslava Jáněová