I.jestliže zástavní právo k nemovitosti bylo pro dva zástavní věřitele zřízeno jedinou smlouvou společně a nerozdílně a vzniklo k témuž dni (má stejné pořadí), pak se z výtěžku zpeněžení zástavy tito věřitelé uspokojují poměrně, ledaže by oba zástavní věřitelé jednali vůči insolvenčnímu správci v jiné shodě při uplatňování práva na výtěžek zpeněžení. II.Společným (jednotným) pokynem obou zástavních věřitelů, jak vůči nim naložit s výtěžkem zpeněžení, by byl insolvenční správce vázán.

Číslo jednací: 13 Cmo 79/2011 - 122 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobce: akciová společnost, zast. advokátem, proti žalovanému: JUDr. J. C., advokát, insolvenční správce dlužníka: společnost s ručením omezeným v likvidaci, zast. advokátem, o určení pravosti a pořadí pohledávky, o odvolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.dubna 2011, č.j. 54 CmI 9/2009-85 ve znění opravného usnesení ze dne 12.května 2011, č.j. 54 CmI 9/2009-97, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2011, č.j. 54 CmI 9/2009-85, ve znění opravného usnesení ze dne 12. května 2011, č.j. 54 CmI 9/2009-97, se v bodu I. výroku potvrzuje v části, v níž byla určena pravost pohledávky žalobce ve výši 21.875.250,--Kč. II. Tento rozsudek se mění v bodu I. výroku v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do určení pravosti pohledávky ve výši 3.624.750,--Kč, tak, že se určuje pravost pohledávky žalobce v této výši v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp.zn. KSPH 39 INS 4440/2008. III. Tento rozsudek se v bodu II. výroku v části, v níž byla zamítnuta žaloba na určení práva žalobce na oddělené uspokojení pohledávky ve výši 25.500.000,--Kč s příslušenstvím, mění tak, že se určuje právo žalobce na uspokojení pohledávky ze zajištění v této výši v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp.zn. KSPH 39 INS 4440/2008 z výtěžku zpeněžení pozemků parc.č. 942/1, 945/1, 945/6, 945/32, zapsaných pro kat. úz. a obec Mladá Boleslav u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště v Mladé Boleslavi. IV. Tento rozsudek s e v bodu I. výroku v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do určení pravosti pohledávky ve výši 4.476.229,--Kč z r u š u j e a věc se vrací sodu I. stupně k dalšímu řízení. V. Tento rozsudek se opravuje v bodu I. výroku tak, že výše pohledávky, jejíž určení pravosti se potvrzuje, činí 21.855.250,--Kč, v bodu II. výroku tak, že se určuje pravost pohledávky ve výši 3.644.750,--Kč. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá žalobou proti žalovanému určení pravosti do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem přihlášené a žalovaným v jeho průběhu popřené pohledávky ve výši 29.976.229,--Kč (sporná pohledávka) s právem na její uspokojení ze zpeněžení nemovitostí uvedených v bodu III. výroku tohoto rozhodnutí (Nemovitosti) z právního důvodu poskytnuté půjčky. Uvedl, že poskytl dlužníkovi půjčku podle s ním uzavřené smlouvy z 12.12.2007 (také Smlouva P) ve výši 25 mil. Kč za sjednanou odměnu ve výši 500.000,--Kč se splatností do 15.3.2008; sporná pohledávka sestává z jistiny ve výši 25 mil. Kč, odměny 500.000,--Kč, smluvní pokuty ve výši 2,57 mil. Kč a úroků z prodlení ve výši 1.906.229,-- Kč a je zajištěna zástavním právem na základě zástavní smlouvy z 12.12.2007 (Smlouva Z), již uzavřeli společně s Ing. I. S. jako zástavní věřitelé s dlužníkem v postavení zástavního dlužníka a jejímž předmětem bylo zastavení Nemovitostí. Částka 25 mil. Kč na výslovné přání dlužníka byla převedena na jím označený účet, o němž neměl žádné bližší informace. Pokud se mělo jednat o společnost BR (společnost BR), o její existenci se dozvěděl až v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu na dlužníka, kdy se zástupce této společnosti informoval o nemovitostech ve vlastnictví dlužníka. Odmítl také tvrzení žalovaného, že měl společně s Ing. I. S. donutit dlužníka zaplatit jim zaplatit celkově částku 13,5 mil. Kč v 18 splátkách po 750.000,--Kč, aby společně nepřikročili k realizaci sjednaného zástavního práva poté, co jeho půjčka (a také půjčka Ing. I. S.) nebyla splacena ve lhůtě splatnosti. Připustil, že dlužník jim zaplatil týdenní splátku po 750.000,--Kč o pouze v 9 případech, tj. v částce 6,75 mil. Kč, avšak nejednalo se o úhradu jistiny, nýbrž o jakousi sankci za prodlení dlužníka, který byl sám iniciátorem takového řešení. Uzavřel, že půjčku poskytl dlužníkovi, neboť osobně znal jednatele dlužníka Ing. K. B. z obchodních jednání a nepředpokládal, že dlužník nebude schopen půjčku splatit. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož dlužník byl nucen řešit v letech 2007 a 2008 své finanční problémy, měl ve vlastnictví pozemky v ceně 100 mil. Kč, avšak do jejich prodeje je řešil tím, že si půjčoval peněžní prostředky, a to od žalobce, Ing. I. S. a také společnosti BR. Tvrdil, že dlužník při převzetí půjček vždy potvrzoval, že přebírá větší částku než ve skutečnosti, z níž pak pobírali jeho věřitelé „černé úroky“. Takto byla uzavřena i Smlouva P 12.12.2007 za situace, kdy dlužník byl nadále ve finančních potížích a byl povinen vrátit půjčku společnosti BR. Poté, co dlužník nebyl schopen dostát svých závazků ze Smlouvy P a půjčky poskytnuté Ing. I. S., byl svými věřiteli přinucen jim týdně bez jakýchkoliv dokladů platit částku 750.000,--Kč a celkové jim zaplatil v 18 splátkách po 750.000,--Kč částku 13,5 mil. Kč. Uzavřel, že Smlouva P je neplatná pro rozpor s dobrými mravy pro hrubý nepoměr mezi vzájemným plněním a protiplněním, kdy dlužníkovi věřitelé zneužili jeho tísně spočívající v insolvenci. Plnění 13,5 mil. započetl na úhradu poskytnuté půjčky jako dlužníkovu pohledávku z bezdůvodného obohacení. Kč. Smlouvu Z zhodnotil žalovaný jako neplatnou z důvodu § 37 ObčZ a také proto, že byla uzavřena 12.12.2007 k zajištění pohledávek mající původ ve Smlouvě P, která jako smlouva reálná byla uzavřena teprve převodem půjčky 13.12.2007. Namítl zároveň, že nelze platně sjednat zástavní smlouvu, v níž by vystupovali dva zástavní věřitelé, každý se svou vlastní pohledávkou, společně a nerozdílně. Nadto poznamenal, že současně s uzavřením Smluv P a Z byla mezi dlužníkem a žalobcem jako kupujícím uzavřena kupní smlouva (Smlouva K), v níž oba potvrdili, že kupní cena nemovitostí byla zapravena zápočtem žalobcovy pohledávky z půjčky proti dlužníkově pohledávce z kupní ceny. Dovozoval tak, že sporná pohledávka zanikla. Upozornil na to, že přihlášku sporné pohledávky žalobce podal pouze z opatrnosti pro případ, že by Smlouva K nenabyla věcněprávních účinků. Napadeným rozsudkem ve znění jeho opravného usnesení soud prvního stupně určil pravost sporné pohledávky v rozsahu 21.855.250,--Kč a ve zbytku žalobu co do určení pravosti pohledávky zamítl, tj. do částky 8.121.229,--Kč (bod I. výroku), žalobu na určení práva žalobce na uspokojení pohledávky ze zajištění ve výši 21.855.250,--Kč zamítl (bod II. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a dlužníkem byla uzavřena 12.12.2007 Smlouva P na částku 25,5 mil. Kč a že částka 22 mil. Kč (správně 25 mil. Kč) byla poukázána na ve smlouvě uvedený účet, že žalobce několikrát přijal mimo Smlouvu P částku 750.000,--Kč. Za spornou označil otázku, zda na Smlouvu P bylo plněno, když částka 25 mil. Kč nebyla převedena na dlužníkův účet, jakou povahu měla jednotlivá plnění ve výši 750.000,--Kč, v jaké rozsahu byla poskytnuta a zda byla uzavřena platně Smlouva Z. Zjistil, že 28.1.2009 byl zjištěn dlužníkův úpadek a prohlášen na jeho majetek konkurs, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení spornou pohledávku z titulu smlouvy o půjčce, a to z opatrnosti pro případ, že by Smlouva K nenabyla věcněprávních účinků. Ze Smlouvy P zjistil, že ji dlužník se žalobcem uzavřeli 12.12.2007 podle § 657 ObčZ na částku 25 mil. Kč s tím, že žalobce se zavázal poskytnout tuto částku dlužníkovi na jím stanovený účet za odměnu 500.000,--Kč s tím, že byla mezi nimi sjednána i smluvní pokuta ve výši 10.000,--Kč každý den prodlení, že podle Smlouvy Z uzavřené v tentýž den dlužník zastavil Nemovitosti ve prospěch zástavních věřitelů, tj. žalobce a dále Ing. I. S. (pro pohledávky 25,5 mil. Kč a 22 mil. Kč), a že Smlouva Z nabyla věcněprávních účinků k 19.12.2009. Vzal za prokázané, že částka 25 mil. Kč byla převedena na účet označený ve Smlouvě P na základě žalobcova příkazu z 13.12.2007. Ze spisu sp.zn. 36 C 49/2009 Krajského soudu v Praze a potvrzujícího rozhodnutí pod sp.zn. 11 Cmo 225/2010 Vrchního soudu v Praze zjistil, že byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště v Mladé Boleslavi, jímž byl zamítnut návrh na povolení vkladu vlastnického práva k Nemovitostem na základě Smlouvy K, neboť se jedná o zakázanou propadnou zástavou (§ 169 písm.e/ Obč.Z). Ze Smlouvy K soud prvního stupně zjistil, že se dlužník zavázal prodat žalobci a Ing. I. S. Nemovitosti, resp. spoluvlastnické podíly na nich (46% žalobci) za celkovou kupní cenu 47,5 mil. Kč, jež byla k 15.3.2008 (termín splatnosti SP) beze zbytku uhrazena, a to s odkládací podmínkou, že nabývá účinnosti jen v případě, že prodávající neuhradí svůj závazek ze Smlouvy P do 15.3.2008. Z výpovědi Ing. M., předsedy představenstva žalobce zjistil, že vedle Smluv P a Z byla uzavřena také Smlouva K, jejímž předmětem byly Nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, a že poté, co se dlužníku nepovedlo Nemovitosti (spolu s dalšími nemovitostmi) prodat, aby získal finanční prostředky na uhrazení pohledávky ze Smlouvy P, nabídl mu jednatel dlužníka za nedodržení Smlouvy P platit jako sankční úrok částky 750.000,--Kč, jež soustředil u sebe. Bylo tak zaplaceno 6,75 mil. Kč a z nich převedl 3,6 mil. Kč na účet Ing. I. S.; tato částka byla placena vedle Smlouvy P a nepromítla se do přihlášky pohledávky. Z výpovědi Ing. K. B., jednatele dlužníka, Ing. P. B. bývalého obchodního ředitele ve společnosti dlužníka a účetních dlužníka Lenky Hasíkové a Jany Knížkové zjistil, že dlužník souhlasil s tím, aby poskytnutá částka podle Smlouvy P ve výši 25 mil. Kč byla převedena na účet společnosti BR a když se mu nedařilo Nemovitosti (spolu s jeho dalšími nemovitostmi) v termínu splatnosti půjčky prodat, nabídl dlužník žalobci s cílem, aby nepřišel o Nemovitosti v důsledku uplatnění zástavního práva k nim, placení částky 750.000,--Kč týdně jako úroky. Dále Ing. K. B. vypověděl, že se tak stalo v 18 případech. Uvedené částky byly v hotovosti předávány žalobci, aniž prošly fakticky pokladnou a objevily se jen v účetnictví, a nebyly určeny na úhradu závazku ze Smlouvy P. Na základě svých skutkových zjištění soud prvního stupně cituje ustanovení § 37, § 39, § 451, § 152, § 657 ObčZ a § 265, § 272 ObchZ následující právní závěry. K platnosti Smlouvy P dospěl k závěru, že se jedná o smlouvu platnou, mající zákonné náležitosti, a že ujednání, jímž dlužník určil účet, na který měla být půjčená částka poskytnuta bezhotovostně, který nebyl jeho účtem, nýbrž jiného subjektu, nemůže jít k tíži žalobce. Dovozoval, že pohledávku ze Smlouvy P žalobce řádně přihlásil (jako ničím nepodmíněnou), neboť Smlouva K nenabyla věcněprávních účinků. Při určení výše pohledávky vycházel z toho, že ve Smlouvě K bylo potvrzeno prodávajícím úpadcem i kupujícím žalobcem, že kupní cena odpovídající pohledávce ze Smlouvy P byla uhrazena k 15.3.2008 (lhůta splatnosti půjčky) zápočtem na pohledávku žalobce ze Smlouvy P. Dovozoval, že to je důvod, pro který nelze navyšovat pohledávku o příslušenství odpovídající úrokům z prodlení a smluvní pokutě, neboť se dlužník do prodlení nedostal, a proto dovozoval, že žalobci svědčí pohledávka z půjčky ve výši jistiny a odměny za její poskytnutí. K otázce významu týdenních plateb po 750.000,--Kč soud prvního stupně dovodil, že není sporu o tom, že k nim došlo v celkem 9 případech, tj. o platbu ve výši 6,75 mil. Kč, a konstatoval, že tyto částky představovaly sankci za to, že dlužník nesplnil řádně své povinnosti podle Smlouvy P. Toto plnění zhodnotil jako plnění bez právního důvodu, jež třeba dlužníkovi vrátit a spornou pohledávku snížit o část tohoto plnění připadající na žalobce, který se podílel na obou půjčkách 46 %, tj. o 3.465.000,--Kč. Spornou pohledávku pak zjistil ve výši rovnající se rozdílu 25,5 mil. Kč a 3.465.000,--Kč, tj. 21.855.000,--Kč. K platnosti Smlouvy Z soud prvního stupně uvedl, že je neplatná nikoliv však proto, že zajišťovaný závazek v době uzavření této smlouvy neexistoval, jak namítá žalovaný, nýbrž proto, že přiznává právo na zástavu společně a nerozdílně pro dva subjekty, jejichž pohledávky jsou založeny na různých skutkových základech, a že akcesorická povaha zástavního práva vylučuje, aby si účastníci v rámci smlouvy o zajištění dohodli změnu povahy práv ze zajištěných pohledávek na pohledávky společné a nerozdílné. Doplnil, že realizace zástavního práva by v takovém případě byla vyloučena, neboť by platilo, že plněním práva jednoho ze zástavních věřitelů zaniká právo druhého ze zástavních věřitelů. Uzavřel, že Smlouva Z je jednak neplatná pro svou neurčitost, jednak pro nemožnost plnění; z uvedených důvodů dovozoval, že žalobci nesvědčí právo na uspokojení jeho pohledávky ze zajištění zjištěné ve výši 21.855.000,--Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 202 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) s tím, že v řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů proti insolvenčnímu správci, a žalobce měl proti žalovanému převážný úspěch (§ 142 odst. 2 o.s.ř. ). Tento rozsudek napadli v zákonem stanovené lhůtě oba účastníci řízení. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v bodu I. výroku v části, jíž byla určena pravost sporné pohledávky potvrdil, v části, jíž byla žaloba zamítnuta a v bodu II. výroku změnil tak, že žalobě vyhoví. K zamítnutí žaloby na určení pravosti pohledávky v rozsahu jejího příslušenství (4.476.229,--Kč) uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že Smlouva P byla řádně a platně uzavřena na částku 25 mil. Kč za odměnu 500.000,--Kč s termínem splatnosti 15.3.2008 a že došlo mezi jejími účastníky k uzavření smlouvy o smluvní pokuty ve výši 10.000,--Kč za každý den prodlení se splacením půjčky po lhůtě splatnosti. Za nesprávný však označil závěr soudu, že ve Smlouvě K došlo k zániku pohledávky ze Smlouvy P na základě zápočtu, a proto se dlužník nedostal s úhradou pohledávky 25,5 mil. Kč do prodlení. Konstatoval, že Smlouva K byla samostatným obchodem, který neměl vliv na tuto skutečnost; nadto uvedl, že ve Smlouvě K je pouze konstatováno, že kupní cena za Nemovitosti byla zaplacena, že o zápočtu v ní není žádná zmínka, a namítl, že těžko mohlo dojít k úhradě půjčky tímto způsobem, když všechny smlouvy byly uzavřeny 12.12.2007, zatímco půjčka byla splatná až 15.3.2008. K závěru soudu prvního stupně k výši pohledávky vzhledem k týdenním platbám 750.000,--Kč uvedl, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že se jedná o sankce za nedodržení povinností podle Smlouvy P, avšak přesto soud prvního stupně tyto platby posoudil nesprávně jako plnění bez právního důvodu a nedůvodně je odečetl poměrně od sporné pohledávky. K závěru o neplatnosti Smlouvy Z namítl, že z hlediska dlužníka není rozhodující, zda na straně zástavních věřitelů vystupuje jediný nebo více, neboť se své povinnosti zástavce vůči nim zhostí tím, že strpí jejich uspokojení z výtěžku zpeněžení Nemovitostí. Na straně zástavních věřitelů také nevzniká právní problém, neboť kterýkoliv z nich může uplatnit vůči zástavci svá práva ze zajištění a s ostatními věřiteli se pak vyrovná ve smyslu § 511 ObčZ. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil v bodu II. výroku a změnil v bodu I. výroku v části, v níž soud prvního stupně určil pravost pohledávky do výši 21.855.250,--Kč. Namítal, že soud prvního stupně po důkladném dokazování nesprávně zhodnotil jednotlivé důkazy, dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, jež posoudil nesprávně i po právní stránce. Trval na tom, že pohledávka ze Smlouvy P neexistuje, neboť nelze považovat za platně uzavřenou smlouvu o půjčce, tam, kde plnění věřitele směřuje ve prospěch třetí osoby, tj. společnosti BR, a nikoliv dlužníka. Zdůraznil, že prostředky, jež měl poskytnout žalobce dlužníkovi, pocházejí z blíže neidentifikovatelných finančních zdrojů, řada plateb měla probíhat údajně v hotovosti a že půjčka byla určena na úhradu dlužníkových závazků vůči společnosti BR, jež jsou také předmětem incidenčního sporu, a dosud není postavena najisto jejich existence. Vyjádřil souhlas se závěrem soudu prvního stupně ohledně 9 týdenních plateb po 750.000,--Kč a s jejich zhodnocením, že se jednalo o plnění bez právního důvodu, tj. o bezdůvodné obohacení, jež třeba od sporné pohledávky poměrně odečíst, avšak nadále trval na tom, že takto nebylo žalobci zaplaceno 6,75 mil. Kč, nýbrž 13,5 mil. Kč v 18 splátkách po 750.000,--Kč a že je třeba od sporné pohledávky odečíst na úhradu sporné pohledávky poměrně další částky. Odvolací soud přezkoumal napadení rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř. jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že pouze odvolání žalobce je důvodné. K platnosti Smlouvy P : Podle § 657 ObčZ smlouvou o půjčce přenechá věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 ObčZ při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Smlouva o půjčce má reálnou povahu, vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, nemusí obsahovat u jednání o úrocích; k předání peněz může dojít i formou bezhotovostního převodu půjčené částky. Naproti tomu smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální v níž se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a předpokladem vzniku úvěrového vztahu není skutečné poskytnutí finančních prostředků. V projednávané věci uzavřel žalobce s dlužníkem Smlouvu P podle § 657 ObčZ, smlouva obsahuje závazek žalobce poskytnout dlužníkovi částku 25 mil. Kč převodem na účet označený samotným dlužníkem a byly sjednány úroky v celkové výši 500.000,--Kč a smluvní pokuta pro případ, že půjčená částka nebude vrácena žalobce ve lhůtě splatnosti tj. 15.3.2008. Odvolací soud dospěl k závěru, že Smlouva P je platnou smlouvou uzavřenou podle § 657 ObčZ a že se nejedná o sjednání úvěru, neboť ve smlouvě není obsažen závazek žalobce poskytnout peněžní prostředky na žádost dlužníka. Protože však došlo k příkazu žalobce k odeslání částky na označený účet až 13.12.2007, je namístě závěr, že vztah z půjčky vznikl později, než ze smlouvy Z nebo K. K zamítnutí žaloby na určení pohledávky do částky 3.645.000,--Kč: V projednávané věci není sporu o tom, že žalobce převedl částku 25 mil. Kč na účet označený dlužníkem ve Smlouvě P při sjednané odměně ve výši 500.000,--Kč. Mezi účastníky byl sporný účel týdenních plateb ve výši 750.000,--Kč a jejich počet. Odvolací soud se neshoduje v právním závěru soudu prvního stupně, že se jednalo o plnění dlužníka bez právního důvodu, neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že se jednalo o jakousi sankci za to, že dlužník nebyl s to uhradit pohledávku z půjčky v termínu její splatnosti a že se jedná o plnění, jež s půjčkou nesouvisí. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že tyto platby nelze hodnotit jako bezdůvodné obohacení na straně žalobce a že by nebylo možné případnou pohledávku z bezdůvodného obohacení započíst na poskytnou půjčku v rámci procesní obrany žalovaného, neboť ta připadá v úvahu u žaloby na plnění, nikoliv na určení, jak je tomu v projednávané věci. V tomto ohledu odvolací soud neshledává důvod, aby pohledávka z jistiny a odměny za poskytnutí půjčky byla ponížena o částku 3.645.000,--Kč a poznamenává, že otázky související s poskytnutím uvedených plateb nelze v rámci projednávané věci řešit. K zamítnutí žaloby na určení pohledávky do částky 4.476.229,--Kč: Soud prvního stupně učinil právní závěr, podle něhož příslušenství pohledávky, tj. úroky z prodlení ve výši 1.906.229,--Kč a smluvní pokuta 2.570.000,--Kč nevznikly, neboť dlužník se nemohl dostat do prodlení s placením závazku z půjčky, když v rámci Smlouvy K z 12.12.2007 prodávající dlužník a kupující žalobce se dohodli na započtení pohledávky žalobce z půjčky proti pohledávce dlužníka z kupní ceny. Odvolací soud má za to, že tento závěr o zániku pohledávky z půjčky započtením k 12.12.2007 nemůže obstát již proto, že pohledávka z půjčky vznikla žalobci 13.12.2007, jak uvedeno výše, a proto není splněn základní předpoklad zápočtu, tj. že se obě pohledávky vzájemně kryjí. Tento předpoklad však by nebyl splněn ani v případě, že by obě pohledávky vznikly k 12.12.2007, neboť Smlouva K byla shledána neplatnou pro zákonem zakázané ujednání o propadné zástavě, a z tohoto důvodu nevznikla dlužníkovi pohledávka za žalobcem z kupní ceny, proti níž by bylo možné pohledávku ze Smlouvy P započíst. Odvolací soud tak konstatuje, že závěr soudu prvního stupně o tom, že se dlužník nedostal do prodlení se splacením půjčky, není správný. K otázkám souvisejícím s úrokem z prodlení a smluvní pokuty soud prvního stupně neprováděl žádné dokazování a je odůvodněný závěr, že svým rozsahem se vymyká mezím dokazování v odvolacím řízení. K právu žalobce na uspokojení sporné pohledávky v insolvenčním řízení ze zajištění: Žalobci uplatnili práva ze zajištění na základě tvrzení, že s dlužníkem uzavřeli 12.12.2007 zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva k Nemovitostem. Se zřetelem k tomu se právní režim takto zřízeného zástavního práva řídí Občanským zákoníkem ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen obč.zák.). Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Podle § 155 odst.1 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky. Podle § 156 odst. 1 a 2 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona. Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Podle § 157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 165 odst. 1,2 obč. zák. není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky. Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv. V dané věci se posouzení platnosti zástavní smlouvy děje ve smyslu ustanovení § 231 odst. 2 InsZ v incidenčním sporu, jehož předmětem je tato otázka. Pravomocné rozhodnutí soudu, jímž by předestřená otázka byla vyřešena před zahájením insolvenčního řízení (§ 232 InsZ), k dispozici není. Není pochyb, že zástavní právo k Nemovitostem bylo podle zástavní smlouvy řádně vloženo do katastru nemovitostí. Zástavní smlouva je určitá v označení osob zástavních věřitelů, zástavce a zástavy a též nepochybným způsobem vymezuje výši pohledávky každého ze zástavních věřitelů, jež je zajištěna zástavním právem na Nemovitostech. U prvého žalobce byla takto zajištěna pohledávka ve výši 25.000.000,-Kč s příslušenstvím, u druhého žalobce pohledávka ve výši 22.000.000,-Kč. Je v obchodě zcela obvyklé, že jedna a táž věc je dána do zástavy více zástavním věřitelům; v takovém případě, tedy jestliže na zástavě vznikne více zástavních práv, se zajištěné pohledávky uspokojují z výtěžku zpeněžení zástavy postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práva. U zástavního práva k nemovitostem, jež vzniká vkladem do katastru nemovitostí, určuje pořadí jednotlivých zástavních práv den jejich vzniku. Zástavní právo na základě rozhodnutí o povolení vkladu vzniká ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu ( § 2 odst.3 zákona č. 265/1992 Sb., v rozhodném znění). Odtud plyne, že jestliže bylo zástavní právo zřízeno různými smlouvami ve prospěch více zástavních věřitelů a tyto smlouvy byly doručeny katastrálnímu úřadu téhož dne, mají všechna taková zástavní práva stejné pořadí. Přitom nemůže být – v právních důsledcích - rozdílu mezi situací, kdy tu je několik zástavních smluv, uzavřených zástavním dlužníkem (zástavcem) s jednotlivými věřiteli, a situací, kdy je ve prospěch více zástavních věřitelů zástavní právo zřízeno jedinou smlouvou. Za předpokladu, že je jednoznačně vymezena výše zajištěné pohledávky a označena zástava, platí, že na nemovitosti vzniklo více zástavních práv se stejným pořadím. S takovou situací, tedy má-li více zástavních práv stejné pořadí, zákon výslovně počítá a řeší jí směrnicí poměrného uspokojení více zástavních věřitelů se stejným pořadím vzniku zástavního práva z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 337c o.s.ř.). Dva zástavní věřitelé se stejným pořadím vzniku zástavního práva (jako je tomu v případě žalobců) se uspokojí poměrně; míněn je poměr v jakém se zjištěná zajištěná pohledávka podílí svou výší (v poměru k druhé) na výtěžku zpeněžení zástavy. Ujednání v bodě IV. zástavní smlouvy, totiž, že právo zástavních věřitelů k zástavě se zřizuje společně a nerozdílně, může mít určitý vliv na uplatňování práv zajištěných věřitelů (musela by být vykonávána společně a jednotnou vůlí), nicméně nemá vlivu na prosazení uvedených principů právní úpravy realizační funkce zástavního práva v Občanském zákoníku. Jestliže o výši zajištěných pohledávek (každé z nich) není pochyb, pak ujednání o zřízení zástavního práva společně a nerozdílně, není nikterak způsobilé eliminovat zákonem stanovené pořadí (stejné) takto zřízených zástavních práv a ani princip poměrného uspokojení, ledaže by oba zástavní věřitelé jednali ve shodě při uplatňování práva na výtěžek zpeněžení. Tím má být řečeno, že insolvenční správce by byl vázán společným, ve smyslu jednotným, pokynem obou zástavních věřitelů, tedy obou žalobců, jak ve vztahu k nim má naložit s výtěžkem zpeněžení zástavy. Pakliže by se správci od žalobců takového pokynu nedostalo, zhostí se své povinnosti vydat žalobcům jako zajištěným věřitelům výtěžek zpeněžení tím, že ve smyslu § 298 odst. 2 InsZ a § 165 odst.2 obč. zák. vydá každému z nich poměrnou část výtěžku zpeněžení zástavy (Nemovitostí) po odečtení poměrné části nákladů spojených se správou a zpeněžením a částky připadající na odměnu insolvenčního správce. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci, založené na závěru soudu prvního stupně, že zástavní smlouva uzavřená mezi žalobci a dlužníkem dne 12.12.2007 je neplatná, je nesprávné. Odvolací soud shrnuje, že žalobci svědčí pohledávka z jistiny a sjednané odměny ve výši 25,5 mil. Kč na základě platně uzavřené Smlouvy P, že na ní dosud dlužník ničeho nezaplatil, a proto se ocitl vůči žalobci v prodlení; pohledávka byla zajištěna zástavním právem k Nemovitostem na základě Smlouvy Z, jež odvolací soud hodnotí jako platnou. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek v bodu I. výroku v části, v níž byla určena pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 21.855.250,--Kč z důvodu věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil. V bodu I. výroku, v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do určení pravosti pohledávky ve výši 3.645.000,--Kč, v bodu II. výroku rozsudek podle § 220 odst. 1 písm.a) o.s.ř. změnil tak, že se určuje pravost pohledávky žalobce za dlužníkem v uvedené výši a právo žalobce na uspokojení zjištěné pohledávky ve výši 25,5 mil. Kč s přísl. v insolvenčním řízení z výtěžku zpeněžení Nemovitostí. V bodu I. výroku v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do určení pravosti pohledávky ve výši 4.476.229,--Kč, napadený rozsudek podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, jenž v dalším řízení posoudí pravost žalobcovy pohledávky představující úroky z prodlení a dále smluvní pokutu. V novém rozhodnutí zároveň rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů a neopomene rozhodnout o náhradě nákladů svědečného. Při vyhlášení rozsudku došlo ke zřejmé chybě psaní a počtech v bodu I. a II. výroku, když byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku co do určení pravosti pohledávky ve výši 21.875.000,--Kč namísto 21.855.000,--Kč, jak vyplývá z opravného usnesení soudu prvního stupně, a v důsledku toho v bodu II. výroku byla určena pravost pohledávky ve výši 3.624.750,--Kč namísto 3.644.750,--Kč; odvolací soud proto tyto zřejmé nesprávnosti postupem podle § 164 o.s.ř. napravil. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí v části měnící lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců od dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze; proti tomuto rozhodnutí v části potvrzující není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 30.listopadu 2011 JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová