Okolnost, že směnka, jež má zajišťovací povahu, byla převedena na jiného bez toho, že by byla převedena i pohledávka, jejíž splnění je směnkou zajištěno, nemění nic na platnosti rubopisu směnky a indosatář, v dané věci žalobce, je aktivně legitimován ze směnky. Uvedená okolnost sama o sobě ani nezakládá kauzální námitku proti povinnosti směnku zaplatit.

Číslo jednací: 9 Cmo 320/2010-274 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Daniely Menclové a Mgr. Ivy Horákové v právní věci žalobce: A. - C. a. s., proti žalovaným: 1) V. Lr., 2) P. L.,zastoupené opatrovníkem Mgr. M. D., advokátem, o námitkách druhé žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu ukládajícímu zaplacení směnečného peníze 6.236.440,- Kč s příslušenstvím a směnečné odměny 20.788,- Kč, o odvolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 34 Cm 48/2006-237 ze dne 28. dubna 2010, t a k t o : I. Body I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně se potvrzují. II. Žalobce a druhá žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Ustanovenému advokátovi Mgr. M. D., se přiznává odměna za zastupování žalobce v odvolacím řízení ve výši 900,- Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 3.524,50 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 884,90 Kč, celkem částka 5.309,40 Kč, která mu bude zaplacena Českou republikou - Krajským soudem v Hradci Králové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se v žalobě, podané u Krajského soudu v Hradci Králové dne 20. 4. 2006, domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz 6.236.440,- Kč s 6 % úrokem od 2. 3. 2006 do zaplacení a směnečnou odměnu 20.788,- Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce je na základě nepřetržité řady rubopisů majitelem směnky vlastní vystavené dne 24. 6. 1998 společností W. – 97, a.s., na řad Č. s., a.s., se směnečným penízem 6.236.440,- Kč s doložkou „bez protestu“, splatné dne 1. 3. 2006. První a druhý žalovaní podepsali směnku jako směneční rukojmí za výstavce. Směnka nebyla zaplacena. S účinností od 1. 10. 2003 byla změněna obchodní firma žalobce z A. R. P., a.s. na A. – C., a.s. a došlo též ke změně sídla žalobce. Soud vydal směnečný platební rozkaz, proti kterému podali oba žalovaní námitky. Druhá žalovaná podala tyto námitky: 1) Žalovaná směnka byla původně blankosměnkou a její vyplnění bylo dohodnuto s Č. s., a.s., tudíž pouze ta měla právo ji vyplnit, nikoliv žalobce. Z toho důvodu je směnka neplatná. 2) Nebylo prokázáno, že na žalobce byla se směnkou převedena i pohledávka ze smlouvy o úvěru. 3) Směnka nebyla žalobcem vyplněna v souladu s dohodou o vyplnění blankosměnky. Závazek hlavního dlužníka byl nižší. Žalobce byl uspokojen jako oddělený věřitel z konkurzní podstaty úpadce W. – 97, a.s. Namítá proto neexistenci dluhu nejméně ve výši plnění z konkurzní podstaty. Není jasné, jak žalobce dospěl k požadované částce směnečného peníze a datu splatnosti. 4) Vzhledem k tomu, že druhá žalovaná nemá možnost se podívat na originál směnky, namítá pravost svého podpisu a pravost směnky. Dále vznáší námitku promlčení. Žalobce k námitkám druhé žalované uvedl, že právo vyplnit blankosměnku je neoddělitelné od blankosměnky a k jeho přechodu dochází současně s jejím převodem. Pohledávka ze smlouvy o úvěru reg. č. ---- z 24.6.1998 byla v konkursu prohlášeném na majetek úpadce W. – 97, a.s. přihlášena a zjištěna ve výši 6.236.440,97 Kč, avšak nebyla uspokojena ani částečně. Podpisy obou žalovaných jsou pravé; námitka promlčení je bezdůvodná vzhledem k datu splatnosti směnky 1. 3. 2006. V bodu I. výroku rozsudku č. j. 34 Cm 48/2006-55 ze dne 4. 10. 2006 ve znění opravného usnesení č. j. 34 Cm 48/2006-111 z 16. 4. 2007 soud ponechal směnečný platební rozkaz č. j. 34 Sm 81/2006-18 z 12. 6. 2006 v platnosti. V bodu II. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení. K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem č. j. 9 Cmo 277/2007-122 ze 17. 10. 2007 potvrdil rozsudek ve znění opravného usnesení ve vztahu k prvnímu žalovanému a ve vztahu k druhé žalované jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Rozhodnutí ve vztahu k druhé žalované odůvodnil ustanovením § 219a odst. 1 o. s. ř. s tím, že postupem soudu prvního stupně jí byla odňata možnost jednat před soudem. V dalším řízení u soudu prvního stupně soud usnesením z 31. 3. 2008 ustanovil druhé žalované opatrovníka Mgr. M. D., advokáta, a to s odůvodněním, že tak činí k její žádosti podle § 30 odst. 2 o. s. ř. z důvodu jejího vážného zdravotního stavu a nemožnosti účastnit se jednání u soudu. Soudem ustanovený znalec O. V. vypracoval za účelem posouzení pravosti podpisu druhé žalované znalecký posudek ze 6. 4. 2009, ve kterém uvedl, že „Rychlost a souběžná grafická náročnost i osobitost provedení sporného podpisu kategoricky vylučují dokonalé padělání nápodobou a současně spolehlivě zabraňují jeho záměně za spontánní podpis jiné osoby s náhodně velmi podobným písmem.“ Druhá žalovaná s odvoláním na svůj zdravotní stav předala znalci menší než požadovaný počet zkoušek podpisů (22 ks místo 30), přičemž zkoušky podpisů byly vypracovány stejně nevhodným tahově redukovaným způsobem, jaký vykazují ukázky podpisů druhé žalované ve spisu. Druhá žalovaná by měla být schopna vypracovat své podpisy i v čitelných (pomaleji konstruovaných) variantách svých podpisů. Tomu by podle názoru znalce neměl být na překážku ani zdravotní stav druhé žalované dle předložené lékařské zprávy. Druhá žalovaná nebyla schopna či ochotna vypracovat zkoušky nebo poskytnout ukázky svých podpisů čitelnějšího druhu, znalec proto přistoupil k ustanovení srovnávacího materiálu na základě stávajících podpisů. Za daného stavu znalec zhodnotil srovnávací materiál jako částečně vyhovující a ne zcela adekvátní požadavkům potřebného písmoznaleckého zkoumání. Znalec učinil v posudku závěr, že sporný podpis „L.“ ve směnce může být pravým podpisem druhé žalované. Tento podpis však mohla vyhotovit též osoba, která se podepsala jako „Lr.“ na doručenkách založených ve spise na č. l. 30 a 71. Přesnější posouzení nebylo možné uskutečnit z důvodu ne zcela vhodného srovnávacího materiálu. V doplnění posudku z 2. 9. 2009 znalec uvedl, že nově byly ke zkoumání předloženy 2 srovnávací podpisy druhé žalované. Doplněným zkoumáním bylo prokázáno, že druhá žalovaná se v minulosti podepisovala i dalšími, a to spornému podpisu druhově zcela adekvátními variantami svých spontánních podpisů než těmi, které byly dosud k dispozici jako původní srovnávací materiál. Znalec učinil závěr, že sporný podpis ve směnce může být spíše pravým vlastnoručním podpisem druhé žalované. Svědek Ing. P. K., bývalý pracovník pobočky Č. s., a.s. v Náchodě vypověděl, že oba žalované zná a výstavce směnky měl na starosti. S ohledem na časový odstup si nevzpomíná konkrétně na podpis žalované směnky, ale vzhledem k přísným kontrolním mechanismům banky je vyloučené, že by směnka byla podepisována jinde než na pobočce banky a jinými osobami. Vylučuje, že by směnku za druhou žalovanou podepsal její manžel, v takovém případě by nebyl poskytnut úvěr, který byl směnkou zajištěn. Při jednání dne 21. 7. 2009 bylo učiněno nesporným, že směnka byla původně blankosměnkou s chybějícími údaji směnečné sumy a data splatnosti a že bylo sjednáno vyplňovací právo mezi Č. s., a.s. a výstavcem směnky dne 24. 6. 1998 a že chybějící údaje doplnil žalobce. Dále bylo učiněno nesporným, že právní předchůdce žalobce přihlásil do konkurzního řízení na majetek výstavce směnky pouze pohledávku ze smluv o úvěru, a to ze smlouvy č. ------, ke které rovněž přihlásil právo na oddělené uspokojení, a na které mu bylo v konkurzu plněno pouze do výše 77.874,71 Kč, přičemž právo na oddělené uspokojení ze smlouvy č. -------- nepřihlásil. Pohledávky byly v konkurzu zjištěny. V bodu I. výroku rozsudku č. j. 34 Cm 48/2006-237 ze dne 28. 4. 2010 soud ponechal směnečný platební rozkaz č. j. 34 Sm 81/2006-18 z 12. 6. 2006 v platnosti proti druhé žalované. V bodu II. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení. V bodu III. výroku soud přiznal opatrovníkovi druhé žalované odměnu ve výši 15.746,18 Kč, jež mu bude vyplacena po právní moci rozsudku z účtu soudu prvního stupně. V odůvodnění rozsudku soud k první námitce uvedl, že s převodem či přechodem blankosměnky bez dalšího přechází na nabyvatele i právo směnku doplnit. K druhé námitce soud uvedl, že nebylo zjištěno, že by byla dohodnuta nepřevoditelnost směnky. Třetí námitka je neurčitá, a proto neprojednatelná – druhá žalovaná netvrdila, v jaké správné výši měla být doplněna směnečná suma. Tato neurčitost se týká i data splatnosti směnky. Ke čtvrté námitce soud uvedl, že ze znaleckého posudku včetně jeho doplnění a dále z výslechu znalce Ing. V. soud zjistil, že podpis druhé žalované je spíše její pravý podpis. Tento závěr potvrdila i výpověď Ing. K., který podrobně popsal praxi banky při sjednávání zajištění splnění závazků klientů, přičemž svědek vyloučil, že by směnku za druhou žalovanou podepsal první žalovaný. Soud považuje za vyvrácené tvrzení druhé žalované, že směnku nepodepsala. Směnka není promlčena – byla splatná dne 1. 3. 2006 a žaloba byla podána dne 20. 4. 2006, tedy za běhu tříleté promlčecí lhůty běžící ode dne splatnosti směnky dle Čl. I. § 70 odst. 1 a § 77 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ). Vzhledem k nedůvodnosti podaných námitek soud ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti dle § 175 odst. 4 druhé věty o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v bodu II. výroku bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce se vzdal práva na náhradu nákladů námitkového řízení a v odvolacím řízení mu žádné náklady nevznikly. Druhá žalovaná napadla rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla rozhodnutí změnit a směnečný platební rozkaz vůči ní zrušit. Odvolání odůvodnila tím, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu nese žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 z 21. 12. 2009). Znalecký posudek ani výslech Ing. K. neprokazuje, že by se jednalo o pravý podpis odvolatelky ve směnce. Žalobce neunesl své důkazní břemeno, proto mělo být rozhodnuto v jeho neprospěch. Žalobce se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů shledal nedůvodnou i námitku nepravosti podpisu směnky. Sama druhá žalovaná v námitkách tvrdila, že v prvé řadě uvádí, že žalovaná směnka byla blankosměnkou. Tímto svým tvrzením žalovaná též potvrdila i to, že směnku podepsala. Z formulace dalšího znění námitky je zřejmé, že následná námitka nepravosti podpisu byla vznesena toliko s odkazem na nemožnost prohlédnout si originál směnky. S ohledem na Čl. II. bod 10. v návaznosti na bod 5. zákona č. 7/2009 Sb. odvolací soud postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř.). Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Navíc s ohledem na zásadu koncentrace řízení vyjádřenou v § 175 odst. 4 o. s. ř., která platí ve smyslu § 211 o. s. ř. i pro odvolací řízení, se odvolací soud může zabývat výlučně námitkami druhé žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesenými v zákonné třídenní lhůtě. V první námitce zastává odvolatelka názor, že i po indosaci blankosměnky na jiného zůstává remitentovi (prvnímu majiteli blankosměnky) právo vyplnit blankosměnku a že toto právo se nepřevádí na nabyvatele blankosměnky. Tento názor je nesprávný. Jde-li o blankosměnku, pak vždy existuje též konkrétní ujednání o způsobu vyplnění záměrně nevyplněných údajů na směnce. Právo vyplnit blankosměnku pak s blankosměnkou neoddělitelně souvisí, a nelze si představit existenci práva vyplnit blankosměnku bez existence samotné blankosměnky a na druhé straně bez dohody o vyplnění by nebylo možné hovořit o blankosměnce. Z neoddělitelnosti vyplňovacího práva k blankosměnce od dané listiny pak plyne závěr, že s převodem nebo s přechodem blankosměnky na jinou osobu zároveň bez dalšího přechází na nabyvatele listiny právo ji vyplnit, aniž by bylo nutné ohledně tohoto práva uzavírat smlouvu o postoupení pohledávky nebo smlouvu obdobnou. Tento právní závěr se opírá též o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1407/2006 z 24. 9. 2008, který byl publikován ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2009 pod č. 89 a dále také v Přehledu směnečné judikatury, 4. vydání, nakl. Wolters Kluwer ČR a. s., str. 47, s právní větou S převodem nebo přechodem blankosměnky přechází na nabyvatele bez dalšího i právo ji vyplnit. První námitka je proto nedůvodná. Z druhé námitky není jasné, proč by měla být na žalobce převedena jakási pohledávka ze smlouvy o úvěru. V žádné ze svých námitek druhá žalovaná nevylíčila kauzu směnky (důvod, proč směnku v pozici směnečného rukojmího podepsala). I kdyby předmětná směnka zajišťovala pohledávku z úvěru a tato pohledávka by nebyla na žalobce jako dalšího majitele směnky převedena, měl by žalobce právo na zaplacení směnky. V dané věci se žalobce domáhá zaplacení směnky na řad. Je-li na jiného převedena zajišťovací směnka rubopisem před uplynutím lhůty protestu pro neplacení, aniž je zároveň na nabyvatele převedena i pohledávka, jejíž splnění je směnkou zajištěno, jedná se vždy o porušení směnečné dohody (dohody, ve které je sjednáno zajištění pohledávky směnkou). Z povahy zajišťovací směnky plyne, že buďto bude zaplacen kauzální dluh (dluh, jehož splnění je směnkou zajištěno), což se předpokládá jako primární možnost, a pak není důvod pro zaplacení směnky, nebo bude zaplacena směnka (poté, co se kauzální dlužník ocitl v prodlení s plněním kauzálního dluhu a tento dluh nesplnil) a pak již není dán žádný právní důvod pro splnění kauzálního dluhu. Vždy bude ale placena pouze jedna částka a směnečná dohoda, ve které je dohodnuto zajištění směnkou, vylučuje dvojí plnění. Pokud kauzální a zároveň směnečný věřitel směnku rubopisuje na jiného, porušuje směnečnou dohodu, neboť vystavuje dlužníka nebezpečí dvojího plnění (není významné, jsou-li odlišné osoby kauzálního a směnečného dlužníka) - může nastat situace, kdy bude zaplacen jak kauzální dluh tak i směnka. Dojde-li skutečně v konkrétním případě k tomu, že bude zaplacen jak dluh směnkou zajištěný, tak i směnka, vzniká osobě, jež zaplatila směnku, vůči kauzálnímu věřiteli právo na náhradu škody spočívající v částce zaplacené na směnku. Odvolací soud uzavírá, že sama okolnost, že směnka, jež má zajišťovací povahu, byla převedena na jiného bez toho, že by byla převedena i pohledávka, jejíž splnění je směnkou zajištěno, nemění nic na platnosti rubopisu směnky a indosatář (nový majitel směnky na základě rubopisu), v dané věci žalobce, je aktivně legitimován ze směnky. Uvedená okolnost sama o sobě ani nezakládá žádnou kauzální námitku proti povinnosti směnku zaplatit. Druhá námitka je proto nedůvodná. Co se týče samotného obsahu třetí námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, odvolací soud uvádí, že žalobce není povinen tvrdit a případně i prokázat důvod a výši nároku, jehož splnění je žalovanou směnkou zajištěno. Žalobce nemá povinnost tvrdit v žalobě, že směnka byla původně blankosměnkou, obsah dohody o vyplnění blankosměnky a důvod vystavení žalované směnky. Jak plyne z § 495 občanského zákoníku, žalobce ve sporu o zaplacení směnky nemá povinnost prokazovat důvod vzniku směnečného závazku. Není na žalobci, aby tvrdil a dokazoval, že směnka, jež byla původně blankosměnkou, byla vyplněna v souladu s dohodou o jejím vyplnění. Naopak břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním tíží vždy žalovaného, který musí konkrétně uvést, že žalovaná směnka byla blankosměnkou, dále je povinen tvrdit, jak zněla a v čem konkrétně byla porušena dohoda o vyplnění blankosměnky (viz též a contrario ustanovení Čl. I. § 10 ZSŠ, které platí dle Čl. I. § 77 odst. 2 ZSŠ i pro směnky vlastní). Pokud žalovaný namítá kvantitativní porušení vyplňovací dohody (tj. závazek zajišťovaný směnkou nebo závazek placený prostřednictvím směnky je nižší), pak musí konkrétně uvést, v jakém rozsahu je směnečný peníz uvedený ve směnce požadován neoprávněně a v čem ona neoprávněnost spočívá. Je nutno si uvědomit, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu lze považovat za jakousi „quasižalobu“, kterou se žalovaný brání proti směnečnému platebnímu rozkazu a jejíž veškerá tvrzení je zásadně povinen prokázat, tak jak tomu bývá u žalobce a žalobních tvrzení v nezkráceném řízení. Pokud majitel blankosměnky vyplní vyšší sumu, než kolik činí zajišťovaný dluh, pak se jedná o kvantitativní porušení vyplňovací dohody. Takové porušení ale musí být konkrétně namítnuto žalovaným, též s uvedením přesné částky, o kterou směnečný peníz přesahuje zajišťovaný dluh, a musí jím být toto porušení včetně oprávněné výše dluhu i prokázáno. Pokud žalovaný takové své tvrzení prokáže, má žalobce nárok na zaplacení směnky pouze do výše zajišťovaného dluhu. Druhá žalovaná v námitkách nic takového neuvedla, pouze obecně uvedla, že při vyplnění blankosměnky byla porušena dohoda o jejím vyplnění, ale neuvádí konkrétně, jak zněla tato dohoda a v čem spočívá ono tvrzené porušení. Dále druhá žalovaná namítla, že závazek výstavce vlastní směnky společnosti W. – 97, a.s. byl nižší, ale neuvádí, o jaký závazek se jednalo a o kolik měl být nižší. Takto abstraktně vznesená námitka nemůže z uvedených důvodů vést ke zrušení směnečného platebního rozkazu a je svou povahou neprojednatelná. Vzhledem k tomuto závěru odvolací soud odhlíží od skutečnosti, že žalovaná směnka byla na žalobce rubopisována, proto je otázka, zda by vůbec byly dány okolnosti ve smyslu Čl. I. § 10 a § 17 ZSŠ (obě ustanovení platí dle Čl. I. § 77 odst. 1 a 2 ZSŠ i pro směnky vlastní) pro uplatnění konkrétní námitky porušení dohody o vyplnění blankosměnky a konkrétní námitky kauzální vůči žalobci. Navíc druhá žalovaná je rukojmí ze směnky a směneční rukojmí nemívají vždy vytvořen svůj vlastní vztah k remitentovi směnky a někdy podepisují směnku pouze z důvodu svého vztahu k avalátovi (k osobě, za kterou je rukojemství přejímáno – viz Čl. I. § 31 odst. 4 a § 77 odst. 3 ZSŠ). V takovém případě nemá směnečný rukojmí žádné námitky z porušení dohody o vyplnění blankosměnky nebo dohody směnečné. Těmito okolnostmi se ale nemusel odvolací soud zabývat s ohledem na to, že ve skutečnosti žádná námitka uvedeného typu vznesena nebyla. V třetí námitce též druhá žalovaná tvrdila, že žalobce byl uspokojen jako oddělený věřitel z konkurzní podstaty úpadce W. – 97, a.s. Tato část námitky je nedůvodná již jen proto, že v rámci konkursu nebyla řešena otázka úhrady žalované směnky, tudíž na směnku nemohlo být nic zaplaceno. Pokud měla žalovaná na mysli, že měl být uspokojen (zaplacen zcela) dluh, jehož splnění bylo směnkou zajištěno, pak nezbývá odvolacímu soudu než opětovně konstatovat, že žalovaná neuvedla v žádné ze svých námitek, o jaký dluh se mělo jednat. Nad rámec této části třetí námitky odvolací soud uvádí, že z protokolu o přezkumném jednání ve věci sp. zn. 46 K 329/99 z 19. 3. 2001, se podává, že v rámci konkurzní podstaty nebyla úpadcem popřena pohledávka z úvěru, jejíž výše odpovídá svou výší žalované směnce a na tuto pohledávku nebylo nic zaplaceno. Vzhledem k uvedeným závěrům je třetí námitka nedůvodná. Námitka promlčení, vznesená ve čtvrté námitce, je nedůvodná, neboť směnka je splatná dne 1. 3. 2006 a žaloba byla doručena soudu dne 20. 4. 2006, tedy za běhu tříleté lhůty plynoucí ode dne splatnosti směnky dle Čl. I. § 70 odst. 1 ZSŠ, přičemž toto ustanovení platí dle Čl. I. § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 uvedeného zákona, i pro směnky vlastní. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že druhá žalovaná podepsala směnku jako směnečný rukojmí. Je nutno přisvědčit závěru druhé žalované, že závěr znalce je pouze pravděpodobnostní, nicméně sama tato okolnost nepostačuje pro závěr, že nebyla vyvrácena obrana žalované, že směnku nepodepsala. Jak je z tvorby znaleckých posudků na sporné podpisy známo, závěry posudků nejsou nikdy absolutní (tedy nikdy nezní tak, že zkoumaný podpis je stoprocentně pravý), nýbrž pohybují se v určité škále a „neexistuje přesně vyjádřená hranice mezi pravděpodobností a jistotou“ (viz článek „Interpretace pravděpodobnostních závěrů písmoznaleckého zkoumání“ autorů Jiří Straka, Jan Zimmer a Jan Chmelík v Bulletinu advokacie č. 3/2010 str. 37 – 41). Žalovaná původně nedostatečně spolupracovala se znalcem a tato skutečnost v žádném případě nemůže být žalované ku prospěchu. Po doplnění posudku znalec učinil závěr, že sporný podpis může být spíše pravým vlastnoručním podpisem. Závěr, že se jedná o pravý podpis žalované, je posílen též svědectvím Ing. P. K., bývalého pracovníka remitenta, který si sice nepamatoval okolnosti týkající se konkrétně žalované směnky, nicméně s ohledem na způsob poskytování úvěru a jeho zajištění vyloučil, že by směnka byla podepisována jinde než v pobočce banky a jinými osobami. Tvrzení žalované, že směnku nepodepsala, zeslabuje i podmínka, se kterou byla tato námitka vznesena. Žalovaná netvrdila, že žádnou směnku ve prospěch Č. s., a.s. nepodepsala, nýbrž že tuto námitku vznáší z toho důvodu, že nemá v době podání námitek možnost prohlédnout si originál směnky, proto zpochybnila svůj podpis. Jinými slovy – žalovaná si byla vědoma toho, že nějakou směnku ve prospěch uvedené banky podepsala, avšak nebyla si jista, zda se jedná o žalovanou směnku. Uvedený záměr je zřejmý též z obsahu ostatních námitek, ve kterých žalovaná vycházela z toho, že žalovaná směnka byla původně blankosměnkou s existující dohodou o jejím vyplnění a že směnka měla souvislost s jakousi blíže nekonkretizovanou pohledávkou ze smlouvy o úvěru. Kdyby žalovaná kategoricky tvrdila, že žádnou směnku ve prospěch remitenta Č. s., a.s. nepodepsala, pak by netvrdila existenci právního vztahu ze smlouvy o vyplnění blankosměnky. Odvolací soud vzal v úvahu všechny uvedené souvislosti a dospěl k závěru, že byla prokázána pravost podpisu druhé žalované ve směnce v pozici směnečného rukojmího. Čtvrtá námitka je proto ve svém celku nedůvodná. Vzhledem k uvedeným závěrům jsou všechny námitky druhé žalované nedůvodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně po právu ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz podle § 175 odst. 4 druhé věty o. s. ř. a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení o námitkách a předchozího odvolacího řízení ve prospěch žalobce dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobci žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto rozsudek v napadené části (bod I. výroku, ve kterém byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhé žalované) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v bodu II. výroku. Nebylo zjištěno, že by žalobci vznikly náklady v odvolacím řízení, které by byla povinna hradit druhá žalovaná dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z uvedených účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady opatrovníka spočívaly v odvolacím řízení v souladu s § 224 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. v odměně za právní zastoupení 900,- Kč (3 úkony právní služby po 300,- Kč - porada s klientem přesahující 1 hodinu, odvolání a účast při jednání) a v celkových výdajích 3.524,50 Kč (3 paušální úhrady výdajů po 300,- Kč a náhrada za promeškaný čas při cestě k jednání u soudu 1.000,- Kč dle § 1 odst. 2 a 3, § 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. c), d) a g), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, náhrada za použití automobilu při cestě k jednání ve výši 1.512,- Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 20 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 884,90 Kč. Finanční závazek státu, založený ustanovením § 224 odst. 1 a § 140 odst. 2 o. s. ř., bude splněn z účtu soudu, který advokáta Mgr. M. D. ustanovil. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. V Praze dne 4. dubna 2011 JUDr. Ladislav D e r k a předseda senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Jadrníčková