V incidenčním sporu o určení existence popřené směnečné pohledávky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu. Tyto námitky mohou podávat popírající věřitelé i správce konkursní podstaty. Protože konkursní řízení dopadá nejen na právní vztahy účastníků původního kauzálního závazkového nebo směnečného vztahu (jimiž ostatní věřitelé ani správce konkursní postaty zpravidla nejsou), ale na vztahy všech přihlášených věřitelů, kterým pravidla konkursního řízení zaručují právo na rovnost v jejich právech a na poměrné uspokojení z majetku konkursní podstaty, mohou uplatněné námitky zpochybňovat platnost i kauzu směnky a směřovat proti majiteli směnky bez ohledu na její případnou indosaci.

Číslo jednací: 15 Cmo 1/2012 - 480 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.Františka Kučery a soudců Mgr.Luboše Dörfla a JUDr.Ivy Novotné v právní věci žalobce: O.K.V.K., s.r.o., zastoupený JUDr. K. H., advokátkou, proti žalovaným: 1/ Ing. S. K., správce konkursní podstaty úpadce M. B., a.s., zastoupený JUDr. V. V., advokátem, 2/ V, a.s. 3/ J. P. M., a.s., zastoupený Mgr. D. U., advokátem, 4/ P. I. L.,o určení pravosti pohledávek v celkové výši 156,018.333,33 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 40 Cm 41/2003-441 ze dne 13.července 2011, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 40 Cm 41/2003-441 ze dne 13.července 2011 se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. V. částku 11.520,- Kč III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2/ a 3/ na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. D. U. částku 7.380,- Kč. IV. Žalobce a žalovaný 4/ nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně pod bodem I.výroku výše uvedeného rozsudku zamítl žalobu na určení, že žalobce má za úpadcem M.B. a.s., (dále jen úpadce) pohledávky v celkové výši 156,018.333,33 Kč s uspokojením ve II.třídě konkursních věřitelů, pod bodem II.výroku uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému 3/ na náhradu nákladů řízení 35.172,- Kč, pod bodem III.výroku rozhodl, že žalovanému 2/ a 4/ se náhrada nákladů řízení nepřiznává a pod bodem IV.výroku rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ na náhradu nákladů řízení 10.900,- Kč. Při svém rozhodování o věci samé vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávky ve výši uvedené v bodu I.výroku s odůvodněním, že jde o pohledávky ze čtyř vlastních směnek vystavených úpadcem na řad remitenta G. F. LLC., konkrétně v případě první směnky na směnečnou částku 35,000.000,- Kč, splatnou dne 30.4.2002 a opatřenou směnečnou doložkou bez protestu, dále z vlastní směnky úpadce vystavené dne 12.2.2002 znějící na směnečnou částku 40,000.000,- Kč, se splatností dne 30.6.2002 a opatřené směnečnou doložkou bez protestu, dále vlastní směnky úpadce vystavené dne 12.2.2002 znějící na směnečnou částku 40,000.000,- Kč, splatné dne 30.9.2002 a opatřené směnečnou doložkou bez protestu a vlastní směnky úpadce vystavená dne 12.2.2002 na směnečnou částku 40,000.000,- Kč, se splatností dne 31.12.2002 a opatřené směnečnou doložkou bez protestu. Společnost G. F. LLC. jako první oprávněný a řádný majitel těchto směnek rubopisem směnky převedla na nového nabyvatele – společnost C. H. LLC, a tato společnost jako oprávněný a řádný majitel těchto směnek postupem podle § 18 směnečného zákona vyznačila na rubu předmětných směnek tzv. prokuraindosament, kterým pověřila žalobce vykonat všechna práva z předmětných směnek a následně směnky předala žalobci, který je převzal a uplatnil v konkursu. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda kopie směnek přihlášených do konkursu se shodují se směnkami, jež byly předloženy při projednání této žaloby a dospěl k závěru, že se liší na rubopisech, a to v umístění podpisu nad firmou C. H. LLC. Obranu žalobce, že k posunu podpisu došlo na fotokopiích založených do přihláškového spisu a k žalobě jeho zmenšením kopírováním, soud neshledal důvodnou. Mimo jiné konstatoval, že na směnce je uveden i jiný prokuraindosatář, než je žalobce. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce přihlásil do konkursního řízení směnečné pohledávky z jiných směnek, než které předložil v tomto soudním sporu k důkazu v originále, takže v žalobě uplatněný směnečný nárok se liší právním důvodem od pohledávek uplatněných v přihlášce, protože právním důvodem přihlášených pohledávek byla směnka jiná, než originály směnek předložených v řízení o určení pravosti pohledávek ze směnek. Z toho soud dovodil, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován. Na základě tohoto závěru se pak nezabýval již dalšími věcnými námitkami žalovaných v průběhu řízení vznášenými a žalobu zamítl rozsudkem č.j. 40 Cm 41/2003-341 ze dne 25.6.2008. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 15 Cmo 308/2008-381, na základě žalobcem podaného dovolání byly však rozsudky soudů obou stupňů zrušeny usnesením Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 2642/2010-410 ze dne 22.12.2010. Ten shledal skutečnosti, na nichž se pohledávky žalobce zakládaly, za shodné s těmi, které byly uplatněny v incidenční žalobě a vyslovil závazný právní názor, že žalobce je k podání žaloby aktivně legitimován a směnky předložené v řízení o incidenční žalobě jsou shodné s právním důvodem uplatněným přihláškou. Soud prvního stupně se v dalším řízení zaměřil na posouzení důvodnosti kauzálních námitek, které uplatnili žalovaní 1/ a 3/, spočívajících v tvrzené neexistenci pohledávky z původního závazkového vztahu mezi IPB, a.s. a advokátní kanceláří Doc. JUDr. A. G. a JUDr. V. N. (dále jen advokátní kancelář), smluvní pokuty ze smlouvy o poskytování právní pomoci ze dne 12.11.1998 (dále jen smlouva o právní pomoci). Z provedených důkazů pak dospěl ke shodnému závěru, jenž vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 13 Cm 135/2005-327 ze dne 4.4.2007, jenž nabyl právní moci dne 18.2.2009, ve věci incidenční žaloby věřitelů Česká konsolidační agentura, Léčebné lázně Jáchymov, a.s. (nyní žalovaný 2) a Ing. Miroslava Kořenáře, správce konkursní podstaty úpadce T., a.s. proti Ing. S. K., správci konkursní podstaty úpadce Media Bohemia, a.s. (zde žalovaný 1). Krajský soud v Českých Budějovicích zde v obdobné věci rozhodl o tom, že pohledávka žalovaného 1/ přihlášená v konkursním řízení úpadce T., a.s. ve výši 162,000.000,- Kč s příslušenstvím, jež měl postoupit úpadce Médeia Bohemia, a.s. na úpadce T., a.s., a jež jsou shodně jako v tomto projednávaném případě přihlášené jako nároky vyplývající ze smluvní pokuty ze smlouvy o právní pomoci uzavřené mezi IPB, a.s. a advokátní kanceláří, není po právu. Soud prvního stupně odkázal na závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích a dospěl k tomu, že smlouva o právní pomoci uzavřená mezi IPB,a.s., a advokátní kanceláří Doc.JUDr. A. G., CSc., JUDr. V. N. a partneři nemohla být uzavřena platně, neboť advokátní kancelář je subjektem neexistujícím. Dále hodnotil ujednání o smluvní pokutě v čl. VII smlouvy o právní pomoci jako neurčité, neboť z něho nevyplývá způsob určení smluvní pokuty. Smlouva byla shledána neplatnou i pro rozpor s ust. § 12 odst. 2 zákona o bankách, jako smlouva jednostranně nevýhodná a uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek pro banku. Soud prvního stupně dospěl obdobně jako Krajský soud v Českých Budějovicích k závěru, že tato smlouva o právní pomoci je absolutně neplatná a neplatnými shledal i další smlouvy, kterými byla pohledávka ze smluvní pokuty vzniklé z této smlouvy postoupena nejprve na společnost G. F. LLC a touto společností následně na úpadce. Z důvodu neplatnosti původní smlouvy o právní pomoci i smluv, jimiž byly neexistující pohledávky postoupeny, posoudil soud jako neplatnou i dohodu o úhradě kupní ceny za postoupené pohledávky uzavřenou mezi úpadcem a právním předchůdcem žalobce (G. F. LLC) dne 7.2.2002. Dospěl tak shodně jako Krajský soud v Českých Budějovicích ve shora označeném rozsudku k závěru o neexistenci kauzy přihlášených směnek a rozhodl o zamítnutí incidenční žaloby o pravost přihlášených směnečných pohledávek. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně § 142 odst.1 o.s.ř. s tím, že žalovaní měli ve věci plný procesní úspěch, ale žalovaným 2/ a 4/ v průběhu řízení náklady nevznikly. Náhradu nákladů řízení proto soud přiznal vůči žalobci jen žalovaným 1/ a 3/. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v celém rozsahu odvolání a navrhl změnu rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno, případně zrušení rozsudku, nebudou-li odvolacím soudem shledány důvody pro jeho změnu. V odvolání zejména uváděl, že soud se neměl zabývat hodnocením kauzy směnek z původní smlouvy o právní pomoci, neboť směnky byly dlužníkem vystaveny na úhradu kupní ceny za část postoupené pohledávky společností G. F. LLC. Kauzou směnky je proto dle žalobce dohoda o úhradě kupní ceny. Žalobce dále poukazoval na skutečnost, že i kdyby byla smlouva o poskytování právních služeb neplatná, nemá tato skutečnost vliv na platnost postupních smluv, ale zakládala by pouze odpovědnost postupitele dle ust. § 527 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2004 ve věci sp. zn. 32 Odo 453/2004. Žalobce však nesouhlasil s hodnocením smlouvy o právní pomoci jako neplatné a namítal, že z obsahu smlouvy je zřejmé, které subjekty ji uzavírají a označení advokátní kanceláře v záhlaví smlouvy je pouze nepřesností, která nepůsobí neurčitost smlouvy. Smluvní pokutu hodnotil jako přiměřenou a jednoznačně sjednanou, když znění smlouvy pouze přesně neodráží tu skutečnost, že některé pohledávky nemohou být sekuritizovány právě s ohledem na porušení povinnosti bankou využít služeb advokáta. Výkladem, který by dle žalobce měl soud volit jako výklad, který nezakládá především neplatnost smlouvy, ale podpořit jím princip autonomie smluvních stran (jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci 28 Cdo 1303/2008), lze tuto otázku překlenout. Žalovaný 1/ ve svém vyjádření podpořil skutkové a právní závěry rozhodnutí soudu prvního stupně a navrhl jeho potvrzení. Zdůraznil, že již opakovaně bylo českými soudy judikováno, že smlouva o právní pomoci je neplatná. Proto pohledávka z této smlouvy nemohla být platně postoupena. Uváděl, že ve smlouvě o postoupení části pohledávky není zřejmé, jaká její část byla postoupena. Dále zpochybňoval platnost předložených směnek, které neodpovídaly kopiím směnek, jež byly připojeny v kopiích k přihlášce žalobce v konkursním řízení úpadce. Žalovaní 2/ a 3/ před odvolacím soudem rovněž navrhovali potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a zejména poukazovali na skutečnost, že smlouvy o postoupení pohledávky jsou neplatné pro svoji neurčitost. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a vázán právním názorem Nejvyššího soudu o splnění podmínky aktivní věcné legitimace v tomto sporu na straně žalobce, dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně a odvolání žalobce neshledal důvodným. Při posuzování důvodů napadeného rozsudku vycházel odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, se kterým se ztotožňuje. Z těchto skutkových zjištění, která soud dovodil z provedených důkazů, lze shrnout, že žalobce do konkursu přihlásil směnečné pohledávky ze čtyř vlastních směnek vystavených úpadcem. V přihlášce popsal směnečné pohledávky tak, že jde o vlastní směnky vystavené úpadcem dne 12.2.2002 na řad společnosti G. F. LLC, na směnečnou částku ve směnce uvedenou a splatné dne 30.4.2002, 30.6.2002, 30.9.2002, resp. 31.12.2002. Všechny směnky byly opatřeny doložkou „bez protestu“. První oprávněný držitel těchto směnek je platně převedl na společnost C. H. LLC. a tato společnost rubopisem směnky zmocnila žalobce podle § 18 směnečného zákona, aby za ni vykonal všechna práva ze směnky. Jak dále vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 27.6.2000 mezi JUDr. V. N. a G. F. LLC., pohledávka ze smluvní pokuty ze smlouvy o právní pomoci byla vyčíslena na 3,350.000.000,- Kč (bez dalšího upřesnění) a postoupena za cenu 335,000.000,- Kč na postupníka. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7.2.2002 uzavřené mezi G. F. LLC. a úpadcem měla být na úpadce postoupena část pohledávky ze smluvní pokuty ze smlouvy o právní pomoci ve výši 180,000.000,- Kč za částku 160,000.000,- Kč, která měla být zaplacena dle dohody o úhradě cen ze dne 12.2.2002 (kterou byla částečně změněna a doplněna smlouva ze dne 7.2.2002) v hotovosti při podpisu dohody ve výši 4,500.000,- Kč a vlastními směnkami ve zbývající výši ceny postoupené pohledávky 155,500.000,- Kč. Podstatou žalobcem podaného odvolání byla otázka, zda mohou věřitelé a správce konkursní podstaty uplatňovat v incidenčním řízení kauzální námitky proti směnečným nárokům přihlášeným jiným věřitelem v konkursním řízení úpadce. Jsou-li kauzální námitky za této situace přípustné, je na místě posoudit, jaká je kauza směnek, o které opírá žalobce svůj přihlášený nárok a zda jsou námitky žalovaných důvodné. Odvolací soud při posouzení důvodů podaného odvolání především konstatuje, že soudu prvního stupně nelze vytýkat, pokud při svém rozhodování přihlížel k již pravomocnému rozhodnutí jiného soudu a vycházel z jeho hodnocení provedených důkazů, neboť důkazy, z nichž při svém skutkovém hodnocení vycházel, rovněž v plném rozsahu provedl a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Účastníci tak ve výkonu svých procesních práv nebyli nijak poškozeni. K otázce přípustnosti uplatnění kauzálních námitek správcem konkursní podstaty a věřiteli v incidenčním řízení ke směnečným pohledávkám přihlášeným jiným věřitelem uvádí odvolací soud následující: Je pravdou, že směnečný závazek nelze považovat za závazek akcesorický k závazku vyplývajícímu ze smluvního vztahu, avšak podle názoru odvolacího soudu může být vůči směnečnému věřiteli úspěšně namítána skutečnost, že příčinný závazek nevznikl, či zanikl. Směnka je vystavována jako nadstavbový prvek příčinného (kauzálního) závazkového vztahu, a proto vždy existuje vztah mezi kauzálním závazkovým vztahem a směnečným závazkovým vztahem, a směnečný dlužník může v takovém případě uplatnit vůči směnečnému věřiteli jak námitku neplatnosti směnky, tak i relativní námitku spočívající v tom, že závazkový vztah nikdy nevznikl. Právní úprava popírání pohledávek konkursních věřitelů v ust. § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání nijak neomezuje okruh důvodů jejich popření. Prosazuje se tak zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely konkursního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu na jejich právní důvod či dokonce případnou vykonatelnost). Právní teorie i soudní praxe (jak je uvedeno níže) se proto shodly na tom, že v incidenčním sporu o určení existence popřené směnečné pohledávky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak správce konkursní podstaty. Tento závěr vyplývá již z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19.11.2008, kde soud konstatoval v obdobné věci, že popírající věřitelé, popř. správce konkurzní podstaty musí mít možnost v rámci přezkumu pohledávek v konkursním řízení dle ust. § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání prokázat, že přihlášená pohledávka není po právu, jinak by toto řízení postrádalo význam. Přitom ovšem není vyloučeno, aby jimi uplatněné námitky směřovaly proti platnosti i kauze směnky a mohly být uplatněny proti majiteli směnky bez ohledu na její případnou indosaci. Soud je totiž pro účely konkursního řízení oprávněn posoudit tyto námitky právě s ohledem na výše uvedené zásady konkursního řízení, které nedopadá jen na právní vztahy účastníků původního kauzálního závazkového nebo směnečného vztahu (jimiž ani věřitelé ani správce konkursní postaty nejsou), ale na vztahy všech přihlášených věřitelů, jimž pravidla konkursního řízení zaručují právo na rovnost v jejich právech a na poměrné uspokojení z majetku v konkursní podstatě. K otázce kauzy směnečné pohledávky žalobce uvádí odvolací soud toto: Podle ust. § 12 odst. 2 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, nesmí banka uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek pro banku, zejména takové, které zavazují banku nebo pobočku zahraniční banky k hospodářsky neodůvodněnému plnění nebo plnění zjevně neodpovídajícímu poskytované protihodnotě. Smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné. Toto zákonné ustanovení dopadá i na smluvní vztah advokáta a banky při poskytování právních služeb (stejně jako zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii) a jeho porušení je sankcionováno absolutní neplatností smlouvy. Vrchní soud v Praze již dříve v rozsudcích č.j. 3 Cmo 322/2009-1349 ze dne 31.3.2010 a č.j. 3 Cmo 255/2010-255 ze dne 14.3.2011 a 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19.11.2008 platnost posuzované smlouvy o právní pomoci hodnotil a dospěl k závěru, že ujednání smlouvy o způsobu sekuritizace pohledávek banky vede jen k umělému formálnímu zakrytí klasifikovaných úvěrů, čímž by docházelo k obcházení opatření ČNB č. 193/1998 a znamenalo by porušení povinností banky postoupat obezřetně tak, aby nedocházelo k poškozování zájmů vkladatelů banky z hlediska návratnosti jejich vkladů. Podle projektu by banka zároveň měla formou poplatků hradit zahraničnímu rezidentovi všechny jeho daňové ztráty a tím i nést riziko z prodaných špatných aktiv. Při realizaci projektu by se banka vzdávala rozhodování o podstatné části svých aktiv a svěřila by jej advokátní kanceláři. Advokátní kancelář by měla sjednána exkluzivní práva k budoucímu využívání svých služeb, ačkoli vymezení činnosti advokáta pro banku přesahuje hranice poskytování právní služby advokátem. Práva a povinnosti jsou ve smlouvě jednoznačně vymezeny ve prospěch advokátní kanceláře, kdy podle obsahu je jeho zájem nadřazen zájmům klienta. Smlouvu o právní pomoci proto hodnotil Vrchní soud v Praze ve shora označených rozhodnutích jako absolutně neplatnou pro rozpor s ust. § 12 odst. 2 zákona o bankách a pro rozpor se zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii. Obdobně jako v rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19.11.2008 hodnotí odvolací soud neplatnost smlouvy o právní pomoci z důvodu, že smluvní strana označená jako Doc. JUDr. A. G., CSc., JUDr. V. N. a partneři není subjektem způsobilým k právním úkonům, tedy okruh osob zavázaných k poskytování právních služeb není vymezen určitým způsobem; z uvedeného důvodu je smlouva absolutně neplatná dle § 38 odst. 1 občanského zákoníku. K závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o právní pomoci přistupuje jako další argument i hodnocení neplatnosti části smlouvy o právní pomoci, ujednání o smluvní pokutě soudem prvního stupně, jež shledal v rozporu s ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku jako neurčité. Se závěrem soudu je nutno souhlasit v tom, že z čl. VII smlouvy nevyplývá jednoznačně způsob výpočtu smluvní pokuty, a to zejména pro případy, kdy by sjednaná smluvní pokuta měla být sankcí za postup banky, který by v budoucnu vedl k porušení exkluzivity zastoupení advokátní kanceláří nebo k neoprávněnému využití know-how této advokátní kanceláře. Z obou uvedených důvodů lze dospět ke shodnému závěru o tom, že pohledávka, která měla být převedena advokátní kanceláří na G. F. LLC., nevznikla a dohoda o postoupení pohledávky uzavřená mezi advokátní kanceláří a společností G. F. LLC. ze dne 27.6.2000 je proto rovněž neplatná. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 27.6.2000 vykazuje kromě shora uvedeného také vadu, která spočívá v její neurčitosti. Část postupované pohledávky ze smluvní pokuty v této smlouvě není vymezena jinak než celkovou finanční částkou. Toto vymezení by s ohledem na složitou koncepci ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o právní pomoci samo o sobě nepostačovalo k tomu, aby nárok z ní plynoucí byl nezaměnitelný a určitý. Smlouva o postoupení pohledávky je proto také z tohoto důvodu pro rozpor s ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku a ust. § 39 téhož zákona neplatná. Žalobce ve svém odvolání argumentoval tím, že i v případě neplatnosti smlouvy o právní pomoci, lze tuto neplatnou pohledávku ze smluvní pokuty platně převést postoupením pohledávky na další osobu s tím, že postupiteli vzniká vůči potupníkovi pouze odpovědnost dle ust. § 527 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. S tímto názorem odvolací soud nesouhlasí. Argumentačně žalobce svůj názor opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2004 ve věci sp. zn. 32 Odo 453/2004, které však vychází z jiných skutkových okolností. Zde se Nejvyšší soud vyjadřoval k postoupení pohledávky, která byla dlužníkem uznána a dospěl k závěru, že z domněnky uznání závazku je třeba vycházet i v případě, že by závazek neexistoval, a postoupení takového závazku je platné. V projednávaném případě se však jedná o postoupení závazku, který byl v době postoupení absolutně neplatný pro rozpor se zákonem, což je situace zásadně odlišná. Závazky z neplatné smlouvy nevnikají a nemohou být proto (nepřímým) předmětem dalších právních vztahů dle ust. § 118 odst. 1 občanského zákoníku. Smlouva o postoupení pohledávky z absolutně neplatného právního úkonu je proto neplatná, přičemž následek absolutní neplatnosti se vztahuje na smlouvu o postoupení pohledávky mezi advokátní kanceláří a G. F. LLC ze dne 27.6.2000 i na smlouvu mezi G. F. LLC a úpadcem. V projednávaném případě však odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti nejen smlouvy o právní pomoci, ale i samotné smlouvy o postoupení části pohledávky ze dne 27.6.2000. Na žalobce by proto postupní smlouvou nepřešla z advokátní kanceláře práva ani v případě, že by hodnocení o neplatnosti smlouvy o právní pomoci vyznělo opačně, tedy ve prospěch její platnosti. V žádném z těchto případů nelze platně převést právo někým, kdo by jej sám neměl s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet. Kromě toho projednávaný případ úhrady za postoupenou pohledávku nedopadá jen na dvoustranný právní vztah mezi postupníkem a postupitelem, ale vychází z konkursního řízení a jen pro jeho potřeby je v incidenčním sporu rozhodováno. Nejvyšším soudem v odvolatelem uváděném rozhodnutí preferovaná obrana postupníka (stojící na odpovědnosti postupitele podle § 527 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku) by přitom byla v poměrech konkursního řízení jen velmi obtížně uskutečnitelná. Prosadí se proto pro účely uplatnění takové pohledávky v konkursním řízení takový výklad, který s přihlédnutím k ust. § 23 a § 24 zákona o konkursu a vyrovnání (tj. právu věřitelů a správce konkursní podstaty popírat sporné pohledávky přihlášeného věřitele) a shora popsaným zásadám konkursního řízení, umožní přímo popřením pohledávky (správcem či některým z věřitelů) efektivní ochranu práv konkursních věřitelů. Z uvedeného vyplývá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že směnky vyplněné úpadcem nemají odpovídající důvod v právních vztazích mezi úpadcem a právním předchůdcem žalobce (nemají kauzu) a úpadce je tak z jejich plnění v konkursním řízení zproštěn, je správný. Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, aby písemné vyhotovení rozsudku bylo v souladu s jeho vyhlášením soudem prvního stupně, kterým je soud vázán, a aby náklady řízení byly stanoveny ve správné výši, pokud jde o náklady řízení přiznané k náhradu žalovanému 3/ v souvislosti s jeho zastoupením advokátem, protože paušální odměna advokáta ve sporech vyvolaných konkursem se stanoví a její výše činí 9.000,- Kč. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst.1 ve spojení s § 224 odst.1 o.s.ř. Žalovanému 4/ ve stadiu odvolacího řízení žádné náklady řízení nevznikly, náklady řízení přiznané k náhradě žalovanému 1/ v sobě zahrnují paušální odměnu advokáta podle § 8 vyhlášky č.484/2000 Sb. ve výši 9.000,- Kč, 2 x režijní paušál advokáta po 300,- Kč + 20% DPH, neboť zástupce žalovaného 1/ prokázal, že je plátcem takové daně. U žalovaných 2/a 3/, kteří byli zastoupeni jedním advokátem stanovil soud s přihlédnutím k ust. § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. jeho odměnu dle § 8 vyhlášky zvýšenou o 30 %, tedy 11.700,- sníženou o 50% dle ust. § 18 odst. 1 vyhlášky (učiněn jediný úkon) na 5.850,- Kč a 300,- Kč za jeden režijní paušál, což s připočtením DPH 20% činí 7.380,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 23. února 2012 JUDr.František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová