Pokud věřitel přihlásí do insolvenčního řízení pohledávku pocházející z dlužníkova podnikání v době, kdy z údajů v insolvenčním rejstříku je zjevné, že dlužník navrhuje řešení svého úpadku oddlužením, pak lze mít za to, že věřitel s oddlužením souhlasí, ledaže z jiných projevů jeho vůle vychází najevo opak. Po povolení oddlužení mohou být podnikatelské závazky dlužníka důvodem pro neschválení oddlužení jen v případě, že věřitelé s oddlužením dlužníka výslovně nesouhlasí (např. formou včas uplatněných námitek).

KSHK 45 INS 11537/2015 1 VSPH 727/2016-B-13 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužníka: M. Š., bytem P., o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 11537/2015-B-8/celk.2 ze dne 11. března 2016, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 11537/2015-B-8/celk.2 ze dne 11. března 2016 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové nadepsaným usnesením v bodě I. výroku neschválil oddlužení dlužníka, na jeho majetek prohlásil nepatrný konkurs (body II. a III. výroku) a účinky prohlášení konkursu nastaly okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku). V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 31.8.2015 (A-9) byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Na přezkumném jednání konaném dne 10.12.2015 bylo zjištěno, že závazky dlužníka vůči věřitelům Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále též VZP) ve výši 126.626,- Kč a vůči České správě sociálního zabezpečení (dále též ČSSZ) ve výši 35.500,- Kč pocházejí z podnikání. Soud dovodil nepoctivý záměr dlužníka, zdůraznil, že dlužník svým podpisem na insolvenčním návrhu potvrdil, že nemá závazky z podnikání a nepředložil souhlasy věřitelů s pohledávkami z podnikání s řešením úpadku oddlužením. Proto soud neschválil oddlužení a na majetek dlužníka prohlásil nepatrný konkurs. Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, který obsahoval zjevně protichůdná tvrzení ohledně existence závazků z podnikání, mu sepisovala paní L., že správnost sepsaného návrhu neověřil a následně vyšla najevo existence závazků z podnikání vůči VZP a ČSSZ. Dlužník odkázal na usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 1/2008-A-15, dovozoval, že jej soud I. stupně měl vyzvat podle § 393 odst. 1 IZ k doplnění návrhu na povolení oddlužení, že zákon nestanoví povinnost dlužníku předložit písemné souhlasy věřitelů s pohledávkami za dlužníkem z podnikání s řešením úpadku oddlužením a že pokud by tak zákonodárce zamýšlel, tak by to do textu insolvenčního zákona výslovně uvedl. Insolvenční zákon nestanoví povinnost souhlasu věřitelů v písemné formě, naopak vyžaduje, aby věřitelé vyjádřili aktivní nesouhlas s oddlužením dlužníka. Dlužník odkázal na znění § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) a na důvodovou zprávu k novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014. Považoval za absurdní, pokud by nesouhlas jen jediného věřitele s minoritní pohledávkou měl mít za následek nemožnost oddlužení, a zmínil v té souvislosti závěry plynoucí z usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 1231/2015-A-16 ze dne 3.2.2016 a č.j. 2 VSPH 1964/2014-A-15 ze dne 6.5.2015. Namítal, že věřitelé VZP ani ČSSZ nevyužili možnosti vyjádřit nesouhlas s oddlužením, do insolvenčního řízení pohledávky přihlásili, z čehož dovodil, že s řešením úpadku oddlužením souhlasili. Odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 32/2011-B-37 ze dne 28.3.2012, na usnesení Ústavního soudu I. ÚS 3271/13 ze dne 6.2.2014 a na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1675/2013-A-19 ze dne 13.2.2014 a navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil v bodě I. výroku a oddlužení plněním splátkového kalendáře schválil, a bod II. a III. výroku zrušil, případně, aby napadené usnesení zrušil. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům: Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele. Podle § 403 odst. 2 IZ věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Podle § 405 odst. 1 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění věcných podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení). K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho usnesení ze dne 31.3.2011, zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud se týká problematiky oddlužení v případě dlužníků majících závazky z podnikání, soudní praxe se při aplikaci insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 ustálila na závěrech plynoucích z usnesení ze dne 24. 9. 2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2016 (dále též R 49/2016). V něm Vrchní soud v Olomouci mimo jiné dovodil, že: 1. Dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ). 2. Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ jen tvrdí, ale nedokládá, není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Tyto pochybnosti jsou důvodem postupu dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 3. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2. písm. b/ nebo c/ IZ), dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 4. Podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník nezajištěný závazek z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % všech jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Z obsahu insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení plyne, že dlužník tvrdil celkem 11 závazků v celkové výši 300.988,- Kč. V insolvenčním návrhu uvedl, že nemá žádné závazky z podnikání, avšak na jiném místě insolvenčního návrhu uvedl, že jeho závazky z podnikání činí 105.046,- Kč. Usnesením ze dne 31.8.2015 (A-9) byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Na přezkumném jednání a první schůzi věřitelů dne 10.12.2015 se nedostavil žádný z věřitelů, přičemž o způsobu řešení úpadku dlužníka rozhodoval výlučně soud I. stupně. Poté, co soud rozhodl o povolení oddlužení dlužníka, se do řízení se svojí pohledávkou přihlásil věřitel VZP (dne 14.9.2015) a věřitel ČSSZ (dne 25.9.2015). Soud I. stupně založil své rozhodnutí o neschválení oddlužení na skutečnosti, že byly zjištěny závazky dlužníka z podnikání vůči věřitelům VZP a ČSSZ, přičemž dlužník nepředložil písemné souhlasy těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením. K přihlášení takových pohledávek, jež soud I. stupně pokládal za překážku schválení oddlužení (proto, že pocházení z dlužníkova podnikání a dlužník nedoložil souhlas těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením), došlo až v době, kdy věřitelé z usnesení o úpadku byli informováni o tom, že se předpokládá řešení úpadku dlužníka oddlužením. Přesto do řízení přihlásili shora uvedení dva věřitelé své pohledávky, aniž by ohledně způsobu řešení úpadku cokoli namítali, tedy aniž by aktivně vyjádřili svůj nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Oba zároveň rezignovali na účast na přezkumném jednání a schůzi věřitelů, kde by měli prostor vyjádřit svůj případný nesouhlas s řešením úpadku oddlužením, a nezaslali ani písemné vyjádření ohledně svého stanoviska k řešení úpadku dlužníka. Vrchní soud v Praze při posuzování důvodnosti odvolání a současném respektování závěrů plynoucích z výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je toho názoru, že v souzené věci podmínky pro neschválení oddlužení (mělo-li by takové rozhodnutí stát toliko na závěrech, o něž se opřel soud I. stupně) nebyly dány. Je tomu tak proto, že dlužník sice nesplnil povinnosti plynoucí pro něj ve smyslu usnesení R 49/2016, nicméně nelze přehlédnout, že o neschválení oddlužení soud rozhodoval zjevně za jiné situace, než té, kterou řešilo uvedené usnesení R 49/2016, a že při důsledném vycházení z něj se prosadí závěr o tom, že oddlužení spíše mělo býti schváleno. Usnesení R 49/2016 se svou povahou vztahuje především k úvodní fázi insolvenčního řízení, tedy ke stadiu, kdy soudu není v zásadě známo nic o skladbě dlužníkových pohledávek ani o postoji věřitelů. Dlužník řádným postupem předvídaným v R 49/2016 umožňuje soudu prvotní orientaci v zahájeném řízení a dává mu možnost posoudit třeba, zda jsou či nikoli dány podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve smyslu § 108 odst. 1 IZ, neboť tu dle poslední věty soud nepožaduje v případě dlužníka, o jehož návrhu může bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Tedy, zjednodušeně řečeno, zálohu nevyžaduje tam, kde z řádného návrhu je zjevné, že dlužník je prost nepoctivých úmyslů a nemá dluhů z podnikání, popřípadě věřitelé s pohledávkami pocházejícími z dlužníkova podnikání s řešením úpadku oddlužením souhlasí. Je přitom nezbytné si uvědomit, že insolvenční zákon ani ustálená soudní praxe nestanoví formu, jakou by věřitel měl svůj souhlas s oddlužením vyjevit. Při vědomí toho, že dle § 559 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem, lze dovodit, že takový projev vůle může dát příslušný věřitel různým způsobem (ústně, písemně, konkludentně), přičemž bude namístě z něj vycházet, pokud okolnosti případu nedají vzniknout kvalifikovaným pochybnostem o tom, co chtěl věřitel vskutku dát najevo. Převedeno shora řečené na poměry insolvenčního řízení je odvolací soud přesvědčen o tom, že přihlašuje-li věřitel svou pohledávku pocházející z dlužníkova podnikání do řízení v době, kdy je z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku jednoznačné, že dlužník se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, pak lze důvodně očekávat, že takovýto věřitel svůj případný nesouhlas s oddlužením dá zřetelně najevo, například tak, že příslušnou listinu obsahující jeho stanovisko k navrhovanému oddlužení k přihlášce přiloží. Neučiní-li tak, může soud pro potřeby dalšího řízení předpokládat, že věřitel je s oddlužením srozuměn (aniž by tím samozřejmě byl zbaven možnosti svůj postoj změnit a při schůzi věřitelů hlasovat jinak - § 399 a 403 IZ) a z tohoto jeho postoje vycházet. Kupříkladu označí-li dlužník v insolvenčním návrhu jednoho věřitele s pohledávkou z dlužníkova podnikání a tento věřitel přihlásí tuto pohledávku, aniž by jakkoli proti dlužníkem požadovanému řešení úpadku oddlužením brojil, pak soud nemusí po dlužníku vyžadovat zaplacení zálohy a (nebrání-li tomu jiné zákonem předvídané okolnosti) bez zbytečného odkladu zjistit dlužníkův úpadek a povolit oddlužení. Závěry plynoucí z předchozího odstavce se tím spíše uplatní v situaci, kdy soud již oddlužení povolil a teprve poté věřitel svou („podnikatelskou“) pohledávku přihlásil, tedy měl-li již na základě soudního rozhodnutí povědomost o tom, že dle insolvenčního soudu dlužník v této fázi řízení zákonná kriteria oddlužení splňuje. Pokud by za takového stavu věci chtěl věřitel dosáhnout neschválení oddlužení (proto, že má za dlužníkem pohledávku z dlužníkova podnikání), musel by postupovat způsobem předvídaným v § 399 a 403 IZ, neboť dle poslední věty druhého odstavce § 403 platí, že věřitel s oddlužením i takového dlužníka souhlasí, neuplatní-li své námitky včas. Bez včas vznesených výhrad (především formou námitek) proto po povolení oddlužení nejsou dány podmínky pro neschválení oddlužení, měl-li by stát takový výrok soudu jen na podnikatelském charakteru dlužníkových závazků. Převedeno shora uvedené na souzenou věc lze dovodit, že pokud věřitelé VZP a ČSSZ přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení v době, kdy již museli vědět o povoleném oddlužení, tak tím konkludentně vyslovili s řešením úpadku dlužníka oddlužením souhlas. Jestliže pak ani následně včas nevyjádřili zákonem předvídanou formou (námitkami) své stanovisko jiné, je možné uzavřít, že s oddlužením později de iure s konečnou platností bez možnosti revokace takového stanoviska souhlasili definitivně. Pro úplnost lze uvést, že v podstatě totéž platí i pro pohledávku Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, již tento správce daně přihlásil dne 24.9.2015, tedy rovněž až po rozhodnutí o povolení oddlužení. Odvolací soud nesdílí ani názor soudu I. stupně stran nepoctivého záměru dlužníka. Dlužník sice skutečně v insolvenčním návrhu uvedl, že nemá závazky z podnikání, ale současně i uvedl, že je má, tudíž nelze bez dalšího konstatovat, že by existenci závazků z podnikání zamlčel. Lze se tedy spíše přiklonit k tvrzení dlužníka, že šlo o selhání způsobené osobou, která mu návrh sestavila, což ale nic nemění na tom, že je to především dlužník sám, kdo nese odpovědnost za veškerá podání adresovaná soudu, a v případě, že je nepodrobí své kontrole, vystavuje se riziku pro něj nepříznivých následků. To, že v souzené věci ovšem neshledal odvolací soud podmínky pro řešení jeho úpadku konkursem, pak bylo způsobeno především do jisté míry vstřícným přístupem zmíněných věřitelů, v důsledku kterého bylo ono formální selhání dlužníka svým způsobem zhojeno. Na základě shora uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení nebylo důvodné, a proto je podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). V Praze dne 9. srpna 2016 JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík