Zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu I.stupně o insolvenčním návrhu aniž by došlo k odkladu účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaných předběžných opatření podle § 146 odst.1 věta druhá IZ až právní moc takového rozhodnutí a odvolací soud insolvenční řízení zastaví insolvenční řízení zastaví podle § 222a odst.1 o.s.ř., počala dlužníkovi běžet šestiměsíční lhůta určená pro podání žaloby na náhradu škody nebo jiné újmy ode dne následujícího po doručení rozhodnutí soudu I.stupně zvláštním způsobem doručení podle § 75 IZ.

16 Cmo 3/2016-155 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobkyně S. R., bytem P., proti žalovanému QI investiční společnost, a.s., IČO: 27911497, sídlem Rybná 682/14, 110 05 Praha 1, zastoupenému JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, 186 00 Praha 8, o náhradu škody, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2015, č.j. 35 Cm 30/2015–121, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2015, č.j. 35 Cm 30/2015 – 121, s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že žalobou ze dne 23.2.2015 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení náhrady škody způsobené šikanózně podaným insolvenčním návrhem a k výzvě k zaplacení soudního poplatku ve výši 110.000,- Kč požádala o osvobození od soudních poplatků z důvodu nedostatku finančních prostředků. V žádosti uvedla své příjmové a majetkové poměry a svá tvrzení doložila listinami, z nichž zjistil, že žalobkyně s manželem pobírají invalidní důchody ve výši 9.630,- Kč a 9.593,- Kč měsíčně, společně vlastní rodinný dům v k.ú. Zvánovice a rodinný dům v k.ú. Líšnice zatížené zástavními právy, exekučními příkazy k prodeji nemovitosti a nařízením exekuce, jejich měsíční zálohy za dodávky elektřiny činí 10.440,- Kč a měsíční platby za telefonní služby se pohybují v rozsahu 1.146,02 Kč - 1.649,33 Kč. Dále zjistil, že žalobkyně je jednatelkou SIJA - servisní, s.r.o. a EULEK-PHARMA s.r.o. v likvidaci, jejichž jediným společníkem byla EMPERIA GROUP s.r.o., jež byla podle obchodního rejstříku Slovenské republiky ke dni 4.6.2015 vymazána bez likvidace a v níž žalobkyně a její manžel působili jako společníci s 25% podílem. Žalobkyně je jednatelkou MAXPRO INVEST s.r.o., jejímž jediným společníkem je SIJA - servisní, s.r.o., je členkou představenstva a likvidátorkou EULEK GROUP, a.s. v likvidaci a likvidátorkou AZ - FIN Consulting, a.s. v likvidaci, jejímž jediným akcionářem byla EMPERIA GROUP s.r.o. Z toho dovodil, že žalobkyně byla spoluvlastnicí uvedených společností prostřednictvím svého podílu v EMPERIA GROUP s.r.o. a po jejím zániku tak má nárok na vypořádací podíl. Uvedl, že žalobkyně je sociálně slabým občanem s tím, že sice vlastní dvě nemovitosti, s nimiž však nemůže disponovat, avšak stále je statutárním orgánem či likvidátorem několika společností a lze předpokládat, že z těchto funkcí pobírá příjem. Dále vzal v úvahu i případný zisk z prodeje obchodních podílů společností a uvedl, že jsou dány podmínky pro částečné osvobození žalobkyně od soudního poplatku, jelikož v jejích silách by bylo uhradit 50% soudního poplatku za zahájení řízení. Pokračoval však, že musí vzít v potaz i druhou podmínku § 138 o.s.ř., jelikož osvobození od soudních poplatků nelze ani z části přiznat, nejsou–li kumulativně splněny obě podmínky, tedy nedostatek majetku i absence svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování či bránění práva. Uzavřel, že žalobkyně není nemajetná, jelikož má nárok na vypořádací podíl ze společností, v nichž byla společníkem nebo jež zprostředkovaně spoluvlastnila účastí v EMPERIA GROUP s.r.o. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se žalobkyně včas odvolala. Namítala, že v něm soud uvedl nepravdivé skutečnosti. Poukazovala na špatný zdravotní stav svůj i svého manžela. Tvrdila, že z příjmů z invalidních důchodů, jichž s manželem dosahují, jim po odpočtu nákladů na elektřinu, léky a telefonní poplatky zbývá měsíčně toliko částka 6.023,- Kč, z níž není schopna uhradit vyměřený soudní poplatek. K nemovitému majetku uváděla, že sice již vypořádala většinu závazků (zástavní práva), avšak prodej nemovitostí by trval dlouhou dobu. Ohledně svých funkcí statutárního orgánu a likvidátorky vyvracela závěry soudu I. stupně, přičemž tvrdila, že SIJA - servisní, s.r.o. a EULEK-PHARMA s.r.o. v likvidaci (jež patřily EMPERIA GROUP s.r.o., která byla vymazána z obchodního rejstříku Slovenské republiky ke dni 4.6.2015) nezaměstnávají žádné zaměstnance a nevyvíjejí žádnou ekonomickou činnost. V případě EULEK GROUP, a.s. v likvidaci uvedla, že odstoupila z funkce likvidátorky a fakticky ji nevykonává. K AZ - FIN Consulting, a.s. v likvidaci uvedla, že jejím jediným akcionářem je EULEK GROUP, a.s. v likvidaci (a nikoli EMPERIA GROUP s.r.o., jak bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí). Tvrdila, že rozhodnutím jediného akcionáře AZ - FIN Consulting, a.s. v likvidaci byla stanovena jednorázová odměna likvidátora ve výši 100.000,- Kč, což za 82 měsíců činí částku 1.219,50 Kč měsíčně. Ohledně MAXPRO INVEST s.r.o. uvedla, že jejím vlastníkem je SIJA - servisní, s.r.o., jejíž vlastník EMPERIA GROUP s.r.o. byl vymazán z obchodního rejstříku a tyto společnosti tak v současnosti nemají žádného majitele. Tvrdila, že MAXPRO INVEST s.r.o. nikdy nezačala aktivně podnikat. Rovněž uváděla tvrzení o nepoctivých a šikanózních insolvenčních návrzích žalovaného. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Namítal, že není splněna ani jedna z podmínek pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků. Tvrdil, že se v případě žalobkyně jedná o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva, jelikož její nárok je prekludován podle § 147 odst. 5 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť byl uplatněn až po lhůtě dle § 147 odst. 4 IZ, jež uplynula dne 12.5.2014, přičemž žaloba byla podána až dne 23.2.2015. Namítal, že žalobkyně nespecifikovala svůj nárok a nijak jej nedoložila. Tvrdil rovněž, že žalobkyně má dostatek prostředků na úhradu soudního poplatku, jelikož působí v pěti společnostech jako statutární orgán nebo likvidátor, její manžel působí jako likvidátor v sedmi společnostech a ve společném jmění manželů vlastní rodinný dům se zahradou v hodnotě nejméně 11.719.240,- Kč (jejichž zatížení se v poslední době výrazně snížilo), rekreační chatu v hodnotě 950.000,- Kč a movité věci v celkové hodnotě 6.335.000,- Kč. Namítal také protichůdnost tvrzení žalobkyně o výši příjmů. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení a řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a aniž nařizoval jednání, v souladu § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 138 odst. 1 o.s.ř., na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. K tomu, aby bylo možno přistoupit k úplnému osvobození účastníka od poplatkové povinnosti, musí být zcela osvědčeno, že pro celkové poměry účastníka skutečně není možno ani zčásti trvat na jeho poplatkové povinnosti. Z úpravy § 138 o.s.ř. plyne, že při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků přihlíží soud jednak k celkovým majetkovým poměrům žadatele (které je povinen soudu věrohodným způsobem prokázat), k výši soudního poplatku, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem a jednak posuzuje, zda se ze strany žadatele nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva se pak jedná (mimo jiné) v případě, že již z obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení žalobce, aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Podle § 147 IZ, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odst. 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odst. 2). Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku (odst. 3). Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor (odst. 4). Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavců 1 a 2, právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká. Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavce 3, právo domáhat se splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 podle odstavce 3 tím zaniká (odst. 5). Vzhledem k tomu, že důsledkem marného uplynutí šestiměsíční lhůty pro podání žaloby podle § 147 odst. 4 IZ je zánik (prekluze) práva na náhradu škody (§ 147 odst. 5 IZ), bylo dle odvolacího soudu pro rozhodnutí o odvolání rozhodující posouzení včasnosti žaloby, jelikož v případě jejího opožděného podání (a s ním spojeným zánikem práva žalobkyně), by se nepochybně jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. V případě dlužníka váže § 147 odst. 4 IZ začátek běhu šestiměsíční lhůty pro podání žaloby podle § 147 odst. 1 až 3 IZ na doručení zvláštním způsobem (srov. § 74 odst. 2 IZ) rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, tedy na doručení některého z typových rozhodnutí soudu I. stupně (o zastavení řízení, o odmítnutí nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu). Tento závěr vyplývá již z toho, že § 147 odst. 4 IZ stanoví dlužníku počátek běhu lhůty pro podání žaloby odlišně než kterékoli jiné osobě, u níž je váže již na okamžik doručení rozhodnutí vyhláškou (zveřejněním v ISIR), a dále z toho, že v případě rozhodnutí odvolacího soudu by ustanovení § 147 odst. 4 části věty první za středníkem IZ postrádalo jakýkoliv smysl, a konečně i z účinků rozhodnutí podle § 142 IZ stanovených v § 146 odst. 1 věta první, odst. 2 IZ (účinností rozhodnutí podle § 142 zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření; v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu I. stupně). K tomu srov. také právní závěry uvedené v odst. 11 usnesení Ústavního soudu ze dne 6.1.2015, sp.zn. I. ÚS 335/14. Počátek běhu lhůty podle § 147 odst. 4 IZ tedy není vázán až na právní moc rozhodnutí soudu I. stupně o insolvenčním návrhu. Ze zákazu vydání rozhodnutí o žalobě před právní mocí rozhodnutí o insolvenčním návrhu (obsaženém v § 147 odst. 4 IZ) naopak vyplývá, že se předpokládá podání žaloby dle § 147 odst. 1 až 3 IZ v době před nabytím právní moci rozhodnutí o insolvenčním návrhu. V případě, že je typové rozhodnutí soudu I. stupně (o zastavení řízení, o odmítnutí nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu) napadeno včasným odvoláním, zůstává počátek běhu lhůty podle § 147 odst. 4 IZ nedotčen i v případě, že takové rozhodnutí bude odvolacím soudem podle § 219 o.s.ř. potvrzeno, že odvolání bude odmítnuto (§ 218 o.s.ř.), že odvolací řízení bude zastaveno (§ 207 o.s.ř.), že odvolací soud napadené typové rozhodnutí soudu I. stupně podle § 220 o.s.ř. změní tak, že o insolvenčním návrhu rozhodne jiným typem rozhodnutí (o zastavení řízení, o odmítnutí nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu) nebo že z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví (§ 222a o.s.ř.). Protože v uvedených případech zůstávají zachovány účinky podle § 146 odst. 1 IZ, není dán žádný rozumný důvod k tomu, aby měla uvedená rozhodnutí odvolacího soudu jakýkoli vliv na počátek běhu lhůty podle § 147 odst. 4 IZ. Uvedené závěry se nutně prosadí i tam, kde odvolací soud rozhodne o podaném odvolání až po uplynutí šestiměsíční lhůty určené pro podání žaloby dle § 147 odst. 1 až 3 IZ. Přitom je zřejmé, že zrušením rozhodnutí soudu I. stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 219a a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) se odklízejí účinky počátku běhu lhůty podle § 147 odst. 4 IZ a účinky podle § 146 odst. 1 IZ a dochází naopak k obnově účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 IZ). Lze tedy uzavřít, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně o insolvenčním návrhu a insolvenční řízení zastaví podle § 222a odst. 1 o.s.ř., počala dlužníkovi běžet šestiměsíční lhůta určená pro podání žaloby na náhradu škody nebo jiné újmy ode dne následujícího po doručení rozhodnutí soudu I. stupně zvláštním způsobem doručení podle § 75 IZ (tedy bez ohledu na to, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu a kdy nabylo právní moci). Z důvodů shora vyložených považuje Vrchní soud v Praze za překonaný opačný (starší) závěr vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 13 VSOL 63/2013 (KSBR 44 INS 13922/2011), že rozhodnutím, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu ve smyslu § 147 odst. 4 IZ může být jak rozhodnutí insolvenčního soudu dle § 142 písm. a), b), c) IZ (pokud proti němu není podáno odvolání a toto rozhodnutí bez dalšího nabude právní moci), tak rozhodnutí odvolacího soudu, pokud odvolání podáno je. Z obsahu spisu a insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že insolvenční návrh ve věci žalobkyně (dlužnice) podal žalovaný insolvenční navrhovatel Městskému soudu v Praze dne 9.10.2013 a insolvenční řízení bylo vedeno pod sp.zn. MSPH 94 INS 28133/2013. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2013 (A-18), které bylo téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku, byl tento insolvenční návrh zamítnut (v bodě I. výroku) podle § 143 odst. 2 IZ z důvodu, že žalovaný, jakožto insolvenční navrhovatel, neosvědčil, že má proti žalobkyni splatnou pohledávku. Soud I. stupně přitom nevydal rozhodnutí podle § 146 odst. 1 věty druhé IZ. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno zvláštním způsobem dne 12.11.2013 doručením do datové schránky jejího zmocněnce. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15.8.2014, č.j. MSPH 94 INS 28133/2013, 2 VSPH 343/2014-A-34, toto usnesení soudu I. stupně v bodech I. a III. výroku zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil podle § 130 odst. 1 IZ, jelikož podáním ze dne 31.7.2014 (A-31) vzal žalovaný insolvenční návrh zpět. Toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 20.8.2014, žalobkyni bylo zvláštním způsobem doručeno dne 28.8.2014 a jeho nabytí právní moci bylo vyznačeno dnem 29.8.2014. Dne 23.2.2015 podala žalobkyně Obvodnímu soudu pro Prahu 1 projednávanou žalobu o náhradu škody dle § 147 IZ proti žalovanému, v níž uvedla, že šestiměsíční lhůtu k jejímu podání počítala od 29.8.2014. Usnesením ze dne 2.9.2015, č.j. Ncp 859/2015-118, Vrchní soud v Praze rozhodl, že k jejímu projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy a věc postoupil Městskému soudu v Praze. Z těchto zjištění vyplývá, že propadná šestiměsíční lhůta pro podání žaloby o náhradu škody podle § 147 IZ počala žalobkyni běžet ode dne následujícího po doručení zvláštním způsobem rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2013 o zamítnutí insolvenčního návrhu, tedy od středy 13.11.2013 (§ 57 odst. 1 o.s.ř.), a uplynula dne 12.5.2014 (§ 57 odst. 2 o.s.ř.). V souladu s § 147 odst. 5 IZ marným uplynutím této lhůty zaniklo právo žalobkyně na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 odst. 1, 2 a 3 IZ. Skutečnost, že rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí insolvenčního návrhu (tzn. rozhodnutí podle § 142 písm. c/ IZ) bylo odvolacím soudem zrušeno a řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (tzn. rozhodnutím podle § 142 písm. b/ IZ), nemělo na počátek běhu lhůty podle § 147 odst. 4 IZ žádný vliv. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu až dne 23.2.2015, tedy po uplynutí propadné lhůty k jejímu podání, nelze dospět k jinému závěru, než že s podanou žalobou nemůže být úspěšná, jelikož právo, jehož se domáhá, již zaniklo v době před jejím podáním. Z toho rovněž vyplývá, že se ze strany žalobkyně v daném řízení jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, což je skutečnost vylučující její osvobození od soudních poplatků podle § 138 o.s.ř. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř., aniž se zabýval odvolacími námitkami žalobkyně (jež se týkaly jejích poměrů), jelikož nemohly ničeho změnit na závěru o nemožnosti přiznat žalobkyni (byť částečné) osvobození od soudních poplatků z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). V Praze dne 31. března 2016 Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná