Neomezují-li stanovy důvody pro odvolání člena představenstva, mohou upravit ,,funkční období" člena představenstva na dobu neurčitou (časově neomezenou)

Číslo jednací: 14 Cmo 129/2021 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Horákové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci navrhovatelky: [osobní údaje navrhovatelky] sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] zastoupená [titul]. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] za účasti: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená [titul][titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokátem sídlem [adresa] o zápis změn do obchodního rejstříku, k odvolání [právnická osoba] a. s. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, č. j. B 14897/RD71/MSPH, Fj 146433/2020/MSPH, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 7. května 2020 pod Fj 146433/2020/MSPH (spočívající ve výmazu člena představenstva [jméno] [příjmení] – pozn. odvolacího soudu). 2. V dané věci jde o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Předchozím usnesením ze dne 24. června 2020, sp. zn. B 14897/RD52/MSPH, Fj 146433/2020/MSPH, soud prvního stupně vymazal člena představenstva [právnická osoba] a. s. (dále jen „společnost“) [jméno] [příjmení] z obchodního rejstříku, aniž by své rozhodnutí blíže odůvodnil. K odvolání společnosti odvolací soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 13. listopadu 2020, sp. zn. 14 Cmo 261/2020, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť nebyly splněny podmínky stanovené § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a bylo povinností soudu usnesení odůvodnit v souladu se zásadami uvedenými v § 157 ve spojení s § 169 odst. 4 o. s. ř. 3. Soud prvního stupně v návaznosti na kasační rozhodnutí odvolacího soudu následně vydal odvoláním napadené usnesení. Soud prvního stupně vyšel z notářského zápisu sp. zn. NZ 166/ 2014, N 173/2014, sepsaného dne [datum rozhodnutí] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], notářkou se sídlem v [obec], z něhož se podává, že v té době jediný akcionář rozhodl o změně stanov společnosti a mj. v článku 13. 2. stanovil funkční období člena představenstva na dobu neurčitou. Soud prvního stupně s odkazem na § 439 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. prosince 2020 (dále jen„ z. o. k.“) uzavřel, že daná platná právní úprava určení samotné délky funkčního období neomezuje, výslovně nezakazuje stanovit funkční období člena představenstva na dobu neurčitou; k porušení zákona společností nedošlo, a proto návrh podle § 90 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen„ z. v. r.“) zamítl. 4. Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a návrhu na zápis změn zapsaných údajů v obchodním rejstříku vyhověl, popř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Odvolatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a soudu prvního stupně vytýká, že opětovně rezignoval na řádné a úplné odůvodnění svého rozhodnutí. Je přesvědčena, že napadené usnesení je zcela v rozporu s principem právní jistoty, jehož nedílnou součástí je taktéž legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, odkazuje přitom na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Byť soud prvního stupně svým předchozím rozhodnutím podanému návrhu vyhověl, napadeným usnesením podaný návrh zamítl, aniž by se s tímto zásadním názorovým rozdílem jakkoliv vypořádal, a to zejména v situaci, kdy ze strany odvolacího soudu nebyl vysloven žádný závazný právní názor ke skutkové stránce věci. Odvolatelka proto považuje odůvodnění napadeného usnesení vzhledem k podstatné změně právního posouzení za zcela nedostatečné, bylo tak zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. 6. Odvolatelka nesouhlasí s výkladem § 439 z. o. k., který učinil soud prvního stupně. Shrnuje svou stěžejní argumentaci k nastolené otázce a tuto dále blíže rozvádí. Odkazuje při svém výkladu uvedeného ustanovení na publikaci Čech P., Šuk P.: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Bova Polygon 2016, s. 131. Je nesporné, že stanovy společnosti v článku 13. 2. zakotvují délku funkčního období člena představenstva společnosti na dobu neurčitou. Rozhodnutím jediného akcionáře ze dne [datum] byl do této funkce jmenován [jméno] [příjmení] s týmž dnem vzniku funkce. Odvolatelka má za to, že uvedený článek je pro jeho rozpor s § 439 odst. 3 z. o. k. neplatný; mezi [jméno] [příjmení] a společností nebyla uzavřena žádná smlouva o výkonu funkce (toliko jen pracovní smlouva ze dne [datum]), tudíž se uplatní pravidlo zakotvené v § 439 odst. 3 z. o. k., tedy, že funkční období člena představenstva trvá 1 rok. V poměrech věci funkční období [jméno] [příjmení] skončilo (již) dne [datum]. Odvolatelka tak má za to, že stanovy akciové společnosti nemohou platně určit funkční období statutárního orgánu na dobu neurčitou. 7. Společnost se k podanému odvolání nevyjádřila, nicméně již v průběhu řízení zdůrazňovala, že funkční období [jméno] [příjmení], coby členu představenstva společnosti, neskončilo. Poukazovala na § 439 odst. 3 z. o. k. a článek 13. 2. stanov společnosti ve znění z [datum]. Funkční období člena představenstva bylo v souladu se stanovami společnosti na dobu neomezenou (neurčitou), trvá tedy až do jeho odvolání. Výslovný zákaz takové úpravy neplyne z žádného právního předpisu. 8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a neshledal odvolání důvodným. 9. Rozhodnutí soudu prvního stupně totiž netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Soud prvního stupně své rozhodnutí řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jaké skutečnosti jej vedly k zamítnutí podaného návrhu, tj. k odchýlení se od svého přechozího rozhodnutí, jakými úvahami se řídil, z jaké právní úpravy vyšel, a proti tomu odvolatelka brojí. Ke kritériím přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Usnesení soudu prvního stupně je tedy přezkoumatelné. 10. Z předloženého rejstříkového spisu se podávají skutečnosti rekapitulované soudem prvního stupně. Jediný akcionář v působnosti valné hromady dne [datum] rozhodl o změně stanov společnosti a mimo jiné v článku 13. 2. stanovil nově funkční období člena představenstva na dobu neurčitou. 11. Klíčovou otázkou v dané věci je posouzení délky funkční období člena představenstva, zda tato může být stanovami upravena jako doba neurčitá. 12. Při jejím řešení je třeba vyjít z úpravy zakotvené v § 439 odst. 3 z. o. k., dle níž neobsahují-li stanovy nebo smlouva o výkonu funkce délku funkčního období, platí, že byla pro každého jednotlivého člena představenstva sjednána na 1 rok; v případě rozporu mezi stanovami a smlouvou o výkonu funkce platí délka funkčního období sjednaná ve smlouvě o výkonu funkce. 13. Odvolací soud pro srovnání nejprve uvádí, že předchozí právní úprava účinná do 31. prosince 2013 výslovně stanovila, že funkční období jednotlivých členů představenstva určují stanovy a nesmí přesáhnout pět let (§ 194 odst. 1 věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Obchodní zákoník tedy časově omezoval funkční období členů představenstva, délka funkčního období nesměla přesáhnout 5 let, toto omezení musely stanovy respektovat. Od 1. ledna 2014 však došlo ke změně uvedené právní úpravy. Shora citované ustanovení § 439 odst. 3 z. o. k. uvedenou koncepci určení maximální (pětileté) délky funkčního období opustilo. Zákon nyní předpokládá, že délku funkčního období budou určovat stanovy společnosti, popř. může být sjednána ve smlouvě o výkonu funkce. Jak dlouhé funkční období členů představenstva stanovy (popř. smlouva o výkonu funkce) určí, zákon nyní již nikterak neomezuje. Toliko v případě, že stanovy (ani smlouva o výkonu funkce) neurčují délku funkčního období jednotlivých členů představenstva, aplikuje se podpůrně v citovaném ustanovení upravená nevyvratitelná právní domněnka délky funkčního období (do 31. prosince 2020 jeden rok, s účinností od 1. ledna 2021 zákon stanoví podpůrně tříletou délku funkčního období). 14. Odvolacímu soudu není známo, že by takto formulovaná klíčová otázka byla judikatorně vyřešena. Je přitom skutečností, že na její posouzení existují v rámci obdobné literatury protichůdné názory. 15. Dle prvního z těchto názorů nelze vyloučit, že stanovy (neomezují-li důvody pro odvolání člena představenstva), mohou určit, že funkční období člena představenstva je neomezené. Může-li totiž valná hromada (jiný orgán) odvolat člena představenstva kdykoliv, i bez udání důvodů, není nutné trvat na zachování funkčního období. To nabývá na významu tehdy, není-li žádný orgán oprávněn člena představenstva odvolat bez naplnění zákonem či stanovami určených důvodů (srov. například úpravu německého akciového zákona) (viz Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, Komentář k § 439, marg. č. 453 9; podobně též Lasák, J., Dědič, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Skálová, J. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha. Wolters Kluwer, 2014. Komentář k § 439 z. o. k., dle stavu k 1. lednu 2011, dostupný v právním systému ASPI) 16. Dle druhého názoru stanovy (a ani smlouva o výkonu funkce) nemohou obsahovat určení délky trvání funkčního období členů představenstva na dobu neurčitou. Sjednání doby neurčité znamená, že funkční období není určeno a prosadí se zákonem určená délka funkčního období (viz Čech, P., Šuk, P.: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Bova Polygon 2016, s. 131). 17. Dikce § 453 odst. 1 z. o. k. nedává jasnou odpověď na otázku, zda může být délka funkčního období sjednaná na určitou, omezenou dobu, anebo i na dobu neurčitou. Gramatický (jazykový) výklad ale představuje toliko prvotní přiblížení se textu právní normy (srov. za všechna rozhodnutí např. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, který je dostupný, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu, na webových stránkách www.usoud.cz) a pro určení významu ustanovení je určující především jeho teleologický výklad, tj. smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené (v literatuře srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek I, § 1-117, Praha: Leges, 2013, s. 51). 18. Při výkladu prováděným tímto způsobem je třeba dbát obecně platné zásady, dle které co není zákonem zakázáno, je dovoleno, jež vyplývá z čl. 2 odst. 2 usnesení č. 2/1993 předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále též jen„ Listina“) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2015), resp. zásady in dubio pro libertate, jež vyplývá z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 zákona č. 1/1993 Sb., ÚSTAVY ČESKÉ REPUBLIKY, nebo z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny, a jež vyjadřuje prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, nebo ze dne 24. července 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05), jež se uplatňuje nejen ve veřejném právu, ale i ve všech situacích, kdy orgány veřejné moci interpretují obsah právní normy a hodnotí rozsah povinností zákonem stanovených k dosažení zamýšleného cíle prostřednictvím právně relevantního jednání jednotlivce. Není-li tato zásada respektována a z právní normy je vyvozována existence povinností, jež v ní expressis verbis zakotveny nejsou, jde o protiprávní postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 3701/15). 19. Člen představenstva společnosti (dle stanov obsažených ve výše zmíněném notářském zápise sp. zn. NZ 166/ 2014, N 173/2014 ze dne 24. června 2014) může být kdykoliv, a to i bez důvodu, z této funkce odvolán valnou hromadou na podkladě § 421 odst. 2 písm. e) z. o. k. Délka funkčního období na dobu neurčitou tak realizaci tohoto práva společníků nijak neomezuje. Žádný negativní dopad do hodnot chráněných § 1 odst. 2 o. z. (nebo do jiných právem chráněných hodnot) pak ujednání o délce funkčního období na dobu neurčitou nepředstavuje, resp. takový dopad není představitelný, a proto není v souladu se smyslem a účelem úpravy § 439 odst. 3 z. o. k. takové ujednání posuzovat jako neplatné (§ 580 odst. 1. § 9 odst. 2 z. o. k.). Zákonodárce nemínil ustanovením § 439 odst. 3 z. o. k. omezit délku trvání funkčního období pro členy představenstva tak, že by tuto působnost mohli vykonávat pouze po přesně stanovenou dobu. Taková limitace délky funkčního období se z uvedeného ustanovení nepodává, pokud by vyvozována byla, šlo by o postup v rozporu s vyloženou zásadou in dubio pro libertate, neboť by tím bylo společníkům ukládána povinnost, kterou zákon nevyžaduje. Odvolací soud tedy sdílí první z výše popsaných názorů odborné literatury. 20. Zbývá výslovně dodat, že ustanovení § 439 odst. 3 z. o. k. má tudíž dispozitivní a nikoliv kogentní povahu. O kogentní normu by šlo jen tehdy, pokud by to vyžadoval její smysl a účel, jímž je ochrana hodnot zdůrazněných v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z., tak i ochrana hodnot jiných. Jelikož kogentnost právní normy znamená omezení autonomie vůle (stranám se zakazuje odchylné ujednání), musí být smysl a účel právní normy, způsobující její kogentnost (bránící odchylným ujednáním), natolik významný, aby ospravedlňoval zásah do autonomie vůle (srov. Šuk, P., Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic, Ad Notam 3/ 2013, s. 3, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, který je dostupný na webových stránkách www.nsoud.cz). O takový případ však, jak bylo vyloženo, zjevně nejde. Postup soudu prvního stupně a jeho závěr o tom, že v současné době je akciovým společnostem ponechán prostor pro případné stanovení délky funkčního období členů představenstva, je tudíž v poměrech posuzované věci správný. Argumentace odvolatelky tak neobstojí. 21. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 22. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle § 23 odst. 1 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 120 z. v. r. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné jen za podmínek § 237 o. s. ř.; lze je podat do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze. Praha 14. března 2022 Mgr. Kateřina Horáková předsedkyně senátu 14 Cmo 129/2021 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Praze rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Kateřinou Horákovou ve věci navrhovatelky: [osobní údaje navrhovatelky] sídlem [adresa], [anonymizováno 5 slov] zastoupená [titul] [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] za účasti: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená [titul][titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokátem sídlem [adresa], o zápis změn do obchodního rejstříku, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, č. j. B 14897/RD71/MSPH, Fj 146433/2020/MSPH, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2022, sp. zn. 14 Cmo 129/2021 se v záhlaví opravuje tak, že jde o odvolání navrhovatelky a v odst. 17, první větě odůvodnění se opravuje tak, že namísto § 453 odst. 1 z. o. k . má být správně § 439 odst. 3 z. o. k . Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 7. května 2020 pod Fj 146433/2020/MSPH, spočívající ve výmazu člena představenstva [jméno] [příjmení]. 2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. března 2022, sp. zn. 14 Cmo 129/2021, k odvolání navrhovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 3. Při písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu došlo ke zřejmé nesprávnosti v jeho záhlaví, když bylo uvedeno, že je rozhodováno o odvolání [právnická osoba] [anonymizováno] s . Odvolání však podala navrhovatelka ([právnická osoba]), což je zřejmé jednak z obsahu spisu, jakož i z odůvodnění nyní opravovaného usnesení odvolacího soudu. Rovněž v odst. 17, první větě odůvodnění došlo ke zjevné nesprávnosti - chybě v psaní, když namísto § 453 odst. 1 z. o. k. má být správně uveden § 439 odst. 3 z. o. k., což je zřejmé z celého obsahu usnesení. 4. Odvolací soud proto uvedené zjevné nesprávnosti postupem podle § 164 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu opravuje. Poučení: Proti tomu usnesení není dovolání přípustné. Praha 28. června 2022 Mgr. Kateřina Horáková předsedkyně senátu