Okolností rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva žádat o rozhodnutí soudu, jímž je založeno ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 68 odst. 1 z. o. k. ve znění do 31. 12. 2020, je vždy rozhodnutí o úpadku této obchodní korporace (písm. a)). Promlčecí lhůta však může začít běžet později, tj. v okamžiku, kdy se o kvalifikované nečinnosti příslušného člena statutárního orgánu (písm. b)) oprávněná osoba dozví, jestliže se až po rozhodnutí o úpadku o rozhodných okolnostech dozvědět měla a mohla (§ 619 odst. 2 o. z.).

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Krenka, Ph.D., a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupen advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupen advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a o ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. listopadu 2022, č. j. 39 Cm 97/2021-177, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 916,92 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl návrh, že je žalovaný ručitelem za závazky [právnická osoba] s.r.o., [IČO], která zanikla dne 27. 2. 2021 výmazem z obchodního rejstříku, ve výši 159 725,05 Kč s příslušenstvím, 850 000 Kč s příslušenstvím, 29 033 Kč s příslušenstvím a 41 267,20 Kč s příslušenstvím (I. výrok), žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení (II. výrok) a uložil mu též povinnost k náhradě nákladů řízení státu (III. výrok). 2. Rozhodl tak o žalobě podané dne 10. 5. 2021, kterou se podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně žalobce domáhal, aby bylo rozhodnuto, že žalovaný jako bývalý jednatel společnosti [právnická osoba] ručí za její dluhy přiznané žalobci platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2014, č. j. 13 Cm 668/2013-87, který nabyl právní moci 16. 12. 2013. Dluhy se však nepodařilo vymoci, a to ani v průběhu insolvenčního řízení, které bylo zahájeno 11. 11. 2013 a v němž byl úpadek [právnická osoba] s.r.o., o němž bylo rozhodnuto až 9. 12. 2016, řešen konkurzem. Pohledávky vznikly ze smluv o dílo, které žalovaný za [právnická osoba] s.r.o. se žalobcem uzavřel v době, kdy mu už muselo být zřejmé, že závazky z těchto smluv společnost nebude moci splnit. Přijetím velkého množství závazků a nedbalým vymáháním pohledávek porušil žalovaný povinnost péče řádného hospodáře a ručí proto za závazky společnosti podle § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 3. Žalovaný zpochybňoval, že jsou splněny předpoklady pro zákonné ručení dané § 159 odst. 3 o. z. Zpochybňoval existenci žalobcovy pohledávky, tvrdil, že [právnická osoba] s.r.o. nevznikla škoda, kterou by jí byl povinen hradit, smlouvy o dílo neuzavřel v době, kdy by [právnická osoba] nebyla schopna svým závazkům dostát, společnost řídil jako řádný hospodář. Připomněl, že byl jejím jednatelem pouze do 10. 2. 2014 a namítl promlčení. 4. Soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování důkazy vztahujícími se zejména k průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek [právnická osoba] Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 31704/2013 a ke vzniku žalobou tvrzených závazků. Vztah mezi účastníky posuzoval podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále „obch. zák.“), včetně promlčení. Dospěl totiž k závěru, že „k možnému ručení žalovaného v důsledku neuhrazených faktur, čemuž mělo předcházet nedodržení povinností z obou SoD dlužníkem v souvislosti s výkonem funkce jednatele žalovaného, muselo dojít před 1. 1. 2014, jak vyplývá i z počátku běhu platebním rozkazem přiznaného příslušenství a smluvních pokut“, k porušení práv a povinností došlo tedy přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Vzhledem ke vznesené námitce promlčení zkoumal, vycházeje z textu § 398 obch. zák., kdy se žalobce mohl dozvědět o škodě, kterou žalovaný způsobil dlužníku, a kdy se dozvěděl, že může být ze zákonného ručení žalovaného uspokojen. Jako člen věřitelského výboru se žalobce dozvěděl nejpozději na schůzi věřitelů dne 17. 3. 2017 ze zprávy insolvenčního správce z 22. 2. 2017, že majetek v celkové výši 83 126,12 Kč k uspokojení věřitelů stačit nebude. Na tom nemění nic ani pozdější zpráva insolvenčního správce ze 7. 12. 2017, podle níž byl zpeněžen další majetek v hodnotě 150 000 Kč a nalezeny prostředky na bankovním účtu ve výši 9 264,48 Kč, neboť ani tyto prostředky nemohly rozsah uspokojení věřitelů s přihlášenými pohledávkami „do 9 000 000 Kč“ významně ovlivnit. Žaloba byla podána 7. 5. 2021, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty běžící od 17. 3. 2017. Nad rámec uvedeného konstatoval soud prvního stupně rovněž, že nejsou splněny předpoklady pro zákonné ručení žalovaného podle § 194 odst. 6 obch. zák. Existence pohledávek žalobcem za [právnická osoba] s.r.o., které tato společnost neuhradila, jí samo o sobě nezpůsobila škodu, tou jsou až smluvní pokuty a příslušenství pohledávek, včetně nákladů spojených s jejich vymáháním. Žalobce prokázal nedoplatek na jistině ve výši 159 725,05 Kč, vycházet by bylo možno z vydaného platebního rozkazu a tam specifikovaného příslušenství a smluvní pokuty, která byla žalobci přiznána, ovšem vzhledem k tomu, že soud prvního stupně „nevidí ručitelskou povinnost žalovaného v jistině 159 725,05 Kč, jak zdůvodněno výše, a žalobce ji do uplatnění nároku zahrnuje, když tato způsobila pouze úspěšnost žaloby proti dlužníku, nebylo by možno náklady řízení dle platebního rozkazu jako ručitelský závazek žalovaného uznat“. Poučení: 5. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce. Namítá, že soud prvního stupně posoudil jím uplatněný nárok podle právní úpravy, která na jeho žalobní tvrzení nedopadá. Tvrdil totiž především, že žalovaný jako jednatel [právnická osoba] nejednal tak, aby odvrátil blížící se úpadek a aby se vyvaroval vzrůstajícímu počtu věřitelů, tj. i přijímání nových zakázek, ačkoli mu muselo být zřejmé, že se společnost nachází ve stavu hrozícího úpadku, ne-li přímo v úpadku. Žalobu tedy podával podle speciálního ustanovení § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, soud prvního stupně se však předpoklady pro vznik ručení podle tohoto ustanovení vůbec nezabýval. Žalobce rovněž nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který přezkoumával existenci žalobcem tvrzených pohledávek přesto, že o nich již bylo pravomocně rozhodnuto. Žalobce se neztotožňuje ani se závěrem o promlčení žalobou uplatněného nároku. Počátek běhu promlčecí doby je podle žalobcova nároku nutno vztáhnout až k okamžiku, kdy insolvenční správce vyhotovil konečnou zprávu, na jejímž základě bylo teprve žalobci naprosto zřejmé, že jeho pohledávky nebudou uspokojeny, teprve tehdy se totiž dozvěděl o škodě, resp. o její výši. Promlčecí doba nemohla začít plynout dne 17. 3. 2017, protože v té době neměl insolvenční správce k dispozici účetnictví [právnická osoba] s.r.o. a jakékoli úvahy o zpeněžení majetku byly proto předčasné. 6. Žalovaný ve svém vyjádření k podanému odvolání namítá mimo jiné, že žalobce se domáhá určení ručení vztahující se k pohledávkám ze dvou různých smluv, přičemž rozhodné skutečnosti ke každé z nich tvrdil v řízení v jinou dobu. V žalobním návrhu není dostatečně jasně vyjádřeno, za jaký dluh (dluh v jaké výši) má žalovaný ručit. Na požadovaném určení není naléhavý právní zájem. Různá vzájemně ne zcela související žalobní tvrzení, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok, věcně nesouvisejí s činností žalovaného. Opakuje své námitky promlčení, které v průběhu řízení vznesl, a zdůrazňuje, že předpokladem vzniku zákonného ručení podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 6 obch. zák. je nárok dlužníka na náhradu škody vůči žalovanému. Funkce žalovaného ve společnosti dlužníka zanikla k 14. 2. 2014, nárok na náhradu škody dlužníka vůči žalovanému musí být podle § 393 odst. 1 obch. zák. promlčen. 7. Odvolací soud věc projednal podle § 212 a 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že přesto, že řada odvolatelových výtek vůči postupu soudu prvního stupně je oprávněných (viz dále), je v konečném důsledku správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobě nelze vyhovět, protože žalobou uplatněný nárok je promlčen. 8. Ve sporném řízení soudním je soud vázán žalobou tak, jak ji žalobce vymezil svými právně významnými skutkovými tvrzeními, která ve spojitosti se žalobním petitem tvoří předmět řízení; tvrzenými skutkovými okolnostmi, ve spojitosti s žalobním petitem, je charakterizován a vymezen nárok, jehož se žalobce domáhá. Požadavek vyjádřený v žalobním petitu musí vycházet ze skutkových tvrzení, mezi žalobním petitem a skutkovými tvrzeními nemůže být tudíž logický nesoulad. Je-li mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem rozpor, je žaloba neurčitá a je ji třeba postupem podle § 43 o. s. ř. upravit. Soud totiž na samém počátku řízení musí mít zcela jasno v tom, o čem a na jakém základě má rozhodovat. Soud nemůže, aniž by žalobce žalobu změnil, přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen a na jehož základě je požadováno plnění uvedené v žalobním petitu, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení. 9. Z obsahu samotné žaloby vyplývá, že žalobce se domáhal vydání rozsudku, podle něhož je žalovaný ručitelem [právnická osoba] s.r.o. za splnění její povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo č. 01/01-13 uzavřené se žalobcem. Podáním ze dne 27. 6. 2022 žalobu upřesnil odkazem na znění vydaného pravomocného platebního rozkazu a specifikoval, že závazky, za něž má žalovaný ručit, plynou ze smlouvy o dílo č. 01/01-13 a č. 03/08-12, k čemuž při jednání dne 14. 9. 2022 doplnil, že jde o jistinu i příslušenství závazků plynoucích z platebního rozkazu. Jinak zůstala skutková tvrzení od podání žaloby nezměněna. Žalobce založil svoji žalobu na tvrzení, že je věřitelem a jedním z navrhovatelů, kteří na [právnická osoba] s.r.o. podali insolvenční návrh, do té doby byl jednatelem společnosti žalovaný. Dlužník nespolupracoval s insolvenčním správcem, nepředal mu, patrně účelově, kompletní účetnictví, správci se nepodařilo dohledat takřka žádný majetek. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný „nejednal tak, aby odvrátil blížící se úpadek a nevyvaroval se vzrůstajícímu počtu věřitelů“. Klade řečnickou otázku, jak je možné, aby společnost s předmětem podnikání „výroba a montáž ocelových konstrukcí“ žádný majetek neměla, a vyslovuje opět přesvědčení o účelovém jednání jednatele před zahájením insolvenčního řízení směřujícího k zatajení majetku a poškození věřitelů. Uvedenými skutečnostmi žalovaný podle žalobcova názoru porušil svou povinnost jednat jako řádný hospodář. V té souvislosti žalobce „připomněl“ úpravu danou ustanovením § 159 odst. 3 o. z., uvedl, že má vůči [právnická osoba] s.r.o. pravomocně přiznané pohledávky, jichž se nemůže domoci, je proto nucen domáhat se náhrady „jemu způsobené škody na žalobci (správně zřejmě „žalovaném“) z titulu zákonného ručení jednatele za závazky společnosti“. Svůj posléze formulovaný požadavek na určení, že žalovaný ručí za závazky společnosti, nakonec zdůvodnil v bodě V žaloby takto:„ Vzhledem k tomu, že žalovaný jako člen statutárního orgánu obchodní korporace věděl nebo vědět měl a mohl, že je [právnická osoba] s.r.o., jejímž byl jednatelem, v hrozícím úpadku a přesto v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil ničeho za účelem odvrácení tohoto hrozícího úpadku, navrhuje žalobce, aby bylo soudem rozhodnuto, že žalovaný ručí za závazky společnosti….“. 10. Žalobcem použitá argumentace a žalobní petit uvedený textem v bodě V žaloby, jímž se domáhá určení, že žalovaný ručí za závazky společnosti, jejímž byl jednatelem, skutečně odpovídá ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (do novely provedené zákonem č. 33/2020 Sb.), podle něhož soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné. 11. Soud prvního stupně posuzoval spor, jak uvedeno, podle § 194 odst. 6 obch. zák. (použitelného podle § 135 odst. 2 obch. zák. obdobně i pro odpovědnost jednatelů společností s ručením omezeným), podle něhož členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnost členů představenstva. Ručení zaniká, je-li škoda uhrazena. 12. Zcela odlišná skutková tvrzení, která jsou základem nároků shora uvedených (body 10 a 11) ovšem nelze právně posoudit stejně (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3078/2022-413, a rozsáhlou judikaturu v něm citovanou). Jedním z předpokladů ručení statutárního orgánu podle § 194 odst. 6 obch. zák. (ostatně obdobně též podle § 159 odst. 3 o. z.) za závazky právnické osoby vůči této právnické osobě nevymahatelné, je škoda způsobená oné právnické osobě statutárním orgánem, přičemž výše ručení je omezena pouze výší škody, kterou statutární orgán právnické osobě neuhradil. Ručitelský závazek statutárního orgánu podle § 194 odst. 6 obch. zák., resp. podle § 159 odst. 3 o. z. vzniká ze zákona při splnění zákonem daných předpokladů. Na rozdíl od § 68 z. o. k. ve znění do 31. 1. 2020 předpokladem jeho vzniku tudíž není soudní rozhodnutí, jímž by byla povinnost ručení založena. Splnění předpokladů zákonného ručení podle § 194 odst. 6 obch. zák., resp. § 159 odst. 3 o. z., řeší soud pouze jako předběžnou otázku v řízení o zaplacení konkrétní částky, jíž se věřitel právnické osoby po jejím statutárním orgánu domáhá. Ruční podle § 68 z. o. k. ve znění do 31. 1. 2020, jak již uvedeno, je založeno až konstitutivním soudním rozhodnutí. Soud je může nařídit pouze při splnění všech tří zákonných podmínek, které je třeba v řízení tvrdit a prokázat, tj. a) rozhodnutí o úpadku, případně i soudem jiného členského státu EU, b) žalovaný, když byl ve funkci člena statutárního orgánu, věděl nebo vědět měl a mohl o hrozícím úpadku a c) žalovaný v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení hrozícího úpadku. Rozsah ručení podle tohoto ustanovení co do výše nijak omezen není. 13. Soud prvního stupně však, jak ze shora uvedeného vyplývá, rozhodoval o jiném nároku, než který byl žalobou uplatněn. Zkoumal vznik škody vzniklé právnické osobě (dlužníku žalobce) jako předpokladu zákonného ručení žalovaného za závazek právnické osoby, ačkoli se žalobce domáhal konstitutivního rozhodnutí soudu, jímž by teprve bylo založeno ručení žalovaného při splnění podmínek uvedených v § 68 z. o. k. Lze připustit, že žalobce v žalobě zmínil též § 159 odst. 3 o. z., ovšem pouze jako příklad zákonné povinnosti statutárního orgánu jednat jako řádný hospodář, která je oběma typům ručení (jako jeden z jejich předpokladů) společná. Ostatně pro posouzení žalobou uplatněného nároku není podstatné, jak sám žalobce po právní stránce hodnotí skutková tvrzení, jimiž svůj nárok zdůvodnil. 14. Uvedená skutečnost by mohla být důvodem pro zrušení odvoláním napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud však, veden především snahou zcela zbytečně nezvyšovat účastníkům náklady s řízením spojené, o věci jednal o rozhodl, jak bylo předesláno, a to z toho důvodu, že nárok žalobou uplatněný, který po skutkové stránce lze podřadit pod požadavek na konstitutivní soudní rozhodnutí podle § 68 z. o. k. ve znění do 31. 12. 2020, je skutečně promlčen. 15. Žaloba byla sice podána až v květnu 2021, ustanovení § 68 z. o. k. ve znění do 31. 12. 2020 je však pro rozhodnutí v této věci použitelné. Úpadek [právnická osoba] s.r.o. byl totiž zjištěn 9. 12. 2016. Podle bodu 7, čl. II, přechodných ustanovení zákona č. 33/2020 Sb., bylo-li insolvenční řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí se pro toto řízení dosavadní ustanovení § 62 až 64 a § 68 zákona č. 90/2012 Sb. ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro aplikaci tohoto ustanovení je z časového hlediska rovněž rozhodné, zda právě za účinnosti tohoto ustanovení (tj. v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2020) došlo k jednání člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu korporace spočívajícího v tom, že neučinil v rozporu s péčí řádného hospodáře za účelem odvrácení úpadku obchodní korporace vše potřebné a rozumně předpokládatelné. Naopak to, zda za účinnosti tohoto ustanovení vznikl nebo se stal splatným zajišťovaný závazek, pro použitelnost citovaného ustanovení rozhodné není (srovnej k tomu shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1916/2019). 16. Z uvedeného vyplývá jednak, že jednání, jehož se žalovaný měl dopustit do 31. 12. 2013, důvodem pro založení ručení podle § 68 z. o. k. být nemůže; žaloba tohoto typu založená na tvrzení o nekonání žalovaného (s důsledky shora popsanými) před uvedeným datem by musela být zamítnuta z důvodu chybějící zákonné úpravy v rozhodné době a zákazu zpětné účinnosti právních norem (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III.ÚS 611/01). V úvahu proto připadá pouze takové jednání, které se odehrálo v době od 1. 1. 2014, a to jen do 14. 2. 2014, kdy žalovaný přestal být jednatelem [právnická osoba] s.r.o. Podstatné však je, že v každém případě by muselo jít o jednání uskutečněné za účinnosti nové právní úpravy promlčení podle o. z. Právo žádat soud o vydání rozhodnutí o založení ručení je právem, které se promlčuje, neboť jde o majetkové právo (srov. § 611 o. z.), podléhá promlčení v obecné, tříleté promlčecí lhůtě (§ 629 odst. 1 o. z.), poprvé je lze vykonat po rozhodnutí o úpadku a poté, co se insolvenční správce či věřitelé (podle toho, kdo o určení ručení žádá) dozvěděli, resp. dozvědět měli a mohli o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty (§ 619 odst. 1 a 2 o. z.). Po rozhodnutí o založení ručení se nároky z ručení promlčují v tříleté lhůtě od data právní moci rozhodnutí, pokud však byl vydán též výrok o plnění ve prospěch konkrétního věřitele, ve lhůtě desetileté (§ 640 o. z.). 17. Okolností rozhodnou pro počátek běhu subjektivní tříleté promlčecí doby u práva žádat o rozhodnutí soudu, jímž je založeno ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 68 odst. 1 z. o. k., je vždy rozhodnutí o úpadku této obchodní korporace (písm. a). Promlčecí doba však může začít běžet později, tj. v okamžiku, kdy se o kvalifikované nečinnosti příslušného člena statutárního orgánu (písm. b) oprávněná osoba dozví, jestliže se až po rozhodnutí o úpadku o rozhodných okolnostech dozvědět měla a mohla (§ 619 odst. 2 o. z.). 18. O obou skutečnostech se žalobce mohl dozvědět prostřednictvím veřejně přístupných údajů v insolvenčním rejstříku. Kvalifikovanou nečinnost žalovaného v době hrozícího úpadku (písm. b) dovozuje totiž, jak plyne ze skutečností v žalobě uvedených, ze zpráv insolvenčního správce o stavu insolvenčního řízení o tom, že dlužník je nekontaktní, neposkytuje správci součinnost, od r. 2014 nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnosti a nemá žádný (nebo jen nepatrný) majetek. První taková zpráva nese datum 22. 2. 2017, v insolvenčním rejstříku byla (spolu se soupisem majetkové podstaty) zveřejněna 23. 2. 2017. Od uvedeného data uplynula tříletá promlčecí doba zcela zjevně před podáním této žaloby (tj. před 21. 5. 2021). Právo nebylo vykonáno v promlčecí době, vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovaným tak žalobě nelze vyhovět (§ 609 věta první, § 610 odst. 1 o. z.). 19. Z důvodů shora uvedených odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který je ve výroku věcně správný, byť z jiných než soudem prvního stupně uvedených důvodů. 20. Zcela nad rámec shora uvedeného lze jen dodat, že žaloba by nemohla mít šanci na úspěch ani pro případ, že (po případném doplnění žaloby v tomto smyslu) by bylo možné zcela teoreticky tuto věc posuzovat jako nárok plynoucí ze zákonného ručení ať již podle § 194 odst. 6 obch. zák. nebo podle § 159 odst. 3 o. z. Je totiž racionální úvaha žalovaného o promlčení nároku dlužníka vůči žalovanému na náhradu škody jako hmotněprávním předpokladu vzniku zákonného ručení podle uvedených ustanovení. Platí totiž, že není-li člen voleného orgánu v důsledku promlčení povinen nahradit způsobenou škodu, nemůže být ani povinen plnit ji z titulu zákonného ručení podle § 159 odst. 3 o. z. § 194 odst. 6 obch. zák. Bylo-li právo na náhradu škody promlčeno dříve, než věřitel podal žalobu na zaplacení pohledávky za právnickou osobou členem voleného orgánu z titulu zákonného ručení, bude námitka (promlčení) žalovaného člena voleného orgánu úspěšná (srov. Štenglová, Šuk: Některé důsledky porušení péče řádného hospodáře (nejen) v judikatuře českých soudů, Obchodněprávní revue 3/ 2021, s. 153 an.). U práva na náhradu škody je významné, kdy se o okolnostech pro počátek jejího běhu rozhodných (§ 398 obch. zák., § 620 odst. 1 o. z.) měla a mohla dozvědět oprávněná osoba (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019). Touto osobou by měl být jednatel, který převzal funkci po žalovaném, což se stalo v únoru r. 2014, promlčecí doba zcela jistě uplynula, ať by se nárok na náhradu škody dlužníka vůči žalovanému (v řízení ne zcela přesně specifikovaný) posuzoval podle staré či nové právní úpravy. 21. Dalším důvodem, pro který by musela být zamítnuta žaloba s požadovaným žalobním petitem, ale opírající se o skutečnosti vztahující se k zákonnému ručení statutárního orgánu podle § 159 odst. 3 o. z. (resp. § 194 odst. 6 obch. zák.), by byl nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. § 80 o. s. ř.), který zásadně není dán tehdy, lze-li se žalobou domáhat splnění dané povinnosti, což v případě zákonného ručení statutárního orgánu nepochybně lze (z rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu k otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, nebo ze dne 11. 1. 2011sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013). 22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení měl úspěch žalovaný, náklady mu vznikly za zastoupení advokátem a odpovídají tudíž výši odměny advokáta určené z tarifní hodnoty sporu za každý úkon právní služby, paušální náhrady, cestovného a náhrady za ztrátu času (§ 6 odst. 1, § 7 odst. 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11, § 13 odst. 4, § 14 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu). Zástupce žalovaného se vyjádřil k podanému odvolání a zúčastnil se jednání před odvolacím soudem, učinil tedy dva úkony právní služby, za něž mu náleží odměna 2x po 2 500 Kč, 2x paušální náhrada po 300 Kč. K jednání odvolacího soudu z Českých Budějovic do Prahy a zpět, tj. celkem 292 km, zástupce žalovaného cestoval vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka] s průměrnou spotřebou 8,3l benzinu na 100 km. Při ceně benzinu 95 octanů 41,2 Kč (nutnost použití benzinu vyššího octanového čísla z technického průkazu neplyne) podle vyhlášky č. 191/2023 Sb. a ceně základní náhrady 5,2 Kč za ujetý kilometr výše cestovného činí celkem 2 516,92 Kč. S připočtením náhrady za promeškaný čas za celkem 8 půlhodin po 100 Kč jsou celkové náklady odvolacího řízení 8 916,92 Kč (zástupce žalovaného není plátcem DPH). Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Praha 11. července 2023 JUDr. Michal Krenk Ph.D. předseda senátu